Aktivity s dětmi, které mě fakt baví

Rozbíjí stereotyp a vrací mě k mému já. Nejsou běžné a není jich mnoho, o to cennější jsou.

“Tady má krtek oči a tady nožičky,” říká a ukazuje mi dílky puzzle, které drží v ruce a přidává k rozestavěnému obrázku. Skládáme. Už poosmé za poslední hodinu. Přitakávám a snažím se držet dekorum. Neobracet oči v sloup, byť i tohle zpozorování se odehrálo poosmé. Nevyskočit a neutéct někam pryč. Nevzít do ruky mobil a utéct aspoň tam.

Svoje dítě miluju. Je pro mě středobodem života od chvíle, kdy se narodila. Ale velká část každodenních aktivit s ní je nuda. Obrovská nuda.

Většina dětských aktivit je… nudná

Jsou to aktivity, kterým se jako máma nemůžu tak úplně vyhnout. Ty, které děti rozvíjí a které děti milují, takže je nelze z našich dnů prostě vynechat. Hraní si, čtení knih, návštěvy hřiště, procházky na stejná místa. To samé dokola. Pro děti bezpečí a učení, pro mě vopruz.

A pak jsou aktivity, které s dítětem dělám fakt ráda. Není jich (zcela upřímně) v našich obvyklých dnech moc. K některým se dostaneme spíš výjimečně. Jsou to aktivity, které umí ty běžné dny rozbít a zachránit moje mentální zdraví. Ubrat trochu z naplňujícího se poháru nudy, který hrozí přetečením.

Posezení v kavárně

Když hledám tu nejjednodušší cestu, jak si trochu vyhodit z mateřského kopýtka a zároveň zabavit i dítě, návštěva kavárny je moje první volba. Já vím, pořád je to tak trochu nuda. K vybočení ze stereotypu ale někdy, naštěstí, stačí fakt málo.

Aby to nebyla katastrofa, ale vítězství, je potřeba, aby daná kavárna splňovala pár základních požadavků. Možnost vjezdu s kočárkem, přebalovací pult, dětské židle, herní koutek nebo sbírku hraček a pár položek v menu, které můžu bez výčitek objednat i malému dítěti. Prostě aby byla baby friendly - aniž by šlo o mama kavárnu, kam se chodí kvůli dětem. Ty mají taky své místo, ale tady jde o to, že si chci užít i - nebo hlavně - já.

Jasně, že se nevyhnu drobkům všude, čaji na dětském triku a občas ani zaryté nespolupráci (tohle dělat nechci, tohle taky ne, chci pryč). Ale.

Jako milovníka kávy a zákusků mě návštěva kavárny hladí po duši hned v několika směrech:

• Ráda si dám dobrou kávu a k ní něco dobrého, aniž bych musela cokoli z toho chystat sama.

• Vypravit se tam s dítětem není logistický horor vyžadující půl dne příprav.

• Mám důvod obléct se jinak než do legín a mikiny a dokonce se i namalovat.

• Pocitově se aspoň trochu navracím ke svému bezdětnému, dospělému já.

A co je v tom pro dítě?

Odměna ve formě čaje a koláče. Hračky, které doma nemáme. Změna prostředí. Punc výjimečnosti okamžiku. Úbytek kyselosti v mámině obličeji.

Procházky, když spí

Slyšíš… ticho. Nikdo ti nevymlouvá díru do hlavy. Slyšíš jen šumění listů ve větru. Sluníčko vykukuje mezi stromy a občas tě pohladí po tváři. Jdeš svým vlastním tempem. Nikdo ti neutíká, nikdo tě nezdržuje. Můžeš si nasadit sluchátka a poslouchat svou hudbu. Můžeš zůstat v tichu a poslouchat jen svoje myšlenky. Můžeš zůstat v tichu a neposlouchat nic.

OK, tohle je trochu cheat, ale člověk musí vzít zavděk i málem. Procházky se spícím dítětem v kočárku jsou potenciálně každodenní aktivitou, která může fungovat jako malý reset. Hodina nebo dvě klidu a částečně i času pro sebe. Můžu v klidu objednat Rohlík nebo poslouchat knihu, na jejíž čtení nemám jindy čas. Sednout si na lavičku, dát si kafe a beztrestně čumět do mobilu. Psát články, tvořit posty… vypnout.

Objevování nových hřišť 

Malé s mašinkou, velké jak jsme byli s tátou a to s tou lodí. Pár hřišť, kam chodíme pořád dokola. Každé trochu jiné, na běžné každodenní zabavení dostačující. Batole se vyběhá a tím je účel naplněn. Pobyt venku svědčí nám oběma a díky bohu za to, že s dítětem je i v okolí domova kam jít, aniž bych musela něco extra vymýšlet.

Z dlouhodobého hlediska dohlížejícího rodiče je to ale dost nuda. Stejné houpačky, stejné klouzačky, stejná cesta tam a zpátky - prostě točíme tři hřiště pořád dokola.

Mnohem zábavnější je objevování hřišť nových.

Možná je to tím, že nedílnou součástí návštěvy nového hřiště je nutnost někam jet. Změnit prostředí a tím i denní program. 

Možná je změna programu a prostředí ta pointa. Důvod, proč se hřiště na druhém konci města zdá být o dost zábavnějším. I když jsou na něm stejné houpačky a stejné klouzačky. I když je to hřiště a já bych přeci jen byla radši někde, kde to není pro děti.

Možná jde o to prostě někam vypadnout.

Procházky, kde nikam nespěchám 

“Hele, mravenec!”

“Hele, ploštice!”

“Tady musím posbírat kamínky.”

“Tady roste pampeliška.”

“Jé, tady musím běhat do kopce a z kopce!”

Batolecí objevování světa je pro mě velmi často zkouškou trpělivosti. Probíhá tím intenzivněji, čím víc spěchám, chci někam dojít… nebo aspoň jít. Na každých dvacet ušlých metrů navazuje aspoň minutová pozorovací pauza (a je to minuta, která má v sobě minut pět). Celková průměrná rychlost chůze podle mě nepřekročí kilometr za hodinu.

Oprostit se od pocitu spěchu nebo nutkání někam dojít za určitý čas je fakt těžké. Někdy se mi ale povede vyrazit ven s tím, že pointou není někam někdy dojít, ale prostě jen být venku a u toho občas popojít. A pak je ta procházka o něčem jiném.

Je o radosti z pobytu venku. Je o radosti z objevování. O radosti z pohybu a o učení se novým dovednostem. Skákání, běhání, šplhání - a mezitím spousta přestávek na odpočinek. Je o tom naučit se zvolnit a nemyslet pořád na to, že někam musím, že něco musím. Přestat na chvíli spěchat a prostě být… spolu.

Ještě o něco lepší alternativou je túra nebo výlet. Logisticky mnohem náročnější, ale pro mě jako milovníka turistiky aspoň jednou za čas velká vzpruha. Dítě do vozíku nebo do krosny a dojít tam, kam se chci já skutečně podívat. A až v cíli ho vypustit - a nechat zkoumat, běhat, svačit… až když já mám mentálně nabito.

Prohlížení fotek a videí

“Já chci vidět, jak jsem byla na velký červený klouzačce,” dožaduje se batole a já poslušně hledám příslušný záznam v telefonu.

Moje galerie fotek a videí v mobilu je jako černá díra - co nafotím a natočím, do ní spadne a přestane existovat. Na prohlížení a vzpomínání jsem dlouhou dobu neměla vůbec čas.

Pak ale batole zjistilo, že ta černá krabička, kterou tahám všude s sebou a každou chvíli do ní koukám, obsahuje taky tyhle poklady. Fotky a videa, kde je ona a s ní někdy i máma, táta nebo babičky. Záznamy, díky nimž může i ona sama vzpomínat, jak byla na velký červený klouzačce.

A protože já sama se k mobilním vzpomínkám dostanu jen horko těžko, stala se z prohlížení jedna z našich oblíbených odpočinkových aktivit. Příležitost společně vzpomínat, jak jsme byli na dovolené na horách. Povídat si, jaké to bylo, když byla ještě miminko. Ukazovat si, co všechno jsme zažili my dva s tátou, když ještě nebyla na světě.

Vaření - ale jenom někdy

“Já ti budu pomáhat!”

Nastane ticho. Zadržím dech. Čas se zastaví. Zamrznu uprostřed otevírání šuplíku s nádobím. Zavřu oči a v hlavě přesně vidím, co bude následovat. Možnosti jsou dvě.

Varianta A: “Tak dobře,” odvětím a začnu stavět interní hradbu trpělivosti a tolerance. Naladím se na svou vnitřní Vlaďku Bartákovou a projedu si v hlavě seznam všech relevantních pouček o respektující výchově. Opustím svoje představy o čistotě kuchyně i rychlosti přípravy jídla. K lince přistavím učicí věž a - děj se vůle boží.

Výsledek? Mouka všude. Mlíko na tričku. Máslo na hlavě - doslova. Třikrát zopakované Teď to prosím fakt nemačkej ústí ve váhu resetovanou uprostřed vážení, takže nemám vůbec tušení, kolik čeho v tom těstě nakonec je. Já frustrovaná z toho bordelu. Dítě happy. Aspoň jedna z nás.

Varianta B: “Teď to nejde, miláčku,” odvětím, protože na to dneska nemám nervy. Naladím se na svou vnitřní Vlaďku Bartákovou a řeknu si: Connection before correction. Přichází emoční kopec a já přemýšlím, jestli mi to odmítnutí ve jménu spěchu a čistoty stálo za to. Dítě lomcuje učicí věží a jeho fňukání přechází ve vztek až pláč. A já jdu regulovat a svádět z emočního kopce.

Ale někdy, někdy… Někdy je konstelace hvězd natolik příznivá, že nastane Varianta C: jde to dobře i s dítětem. Nakrájená zelenina zůstane v míse a batole akorát pár kousků sní, čímž mi jen přidá na radosti, že aspoň někdy to udělá dobrovolně. Těsto neskončí ve vlasech ani na obkladech. Jsem natolik zazdrojovaná, že moje představy o rychlosti a čistotě připrav jídla jsou volnější než jindy. Jsem trpělivá, hravá a tolerantní. Jsme happy obě.

I malé vybočení dokáže změnit celý den

Nejde vlastně ani tak o to, co se svým dítětem dělám. To, co je na tom nejvíc ubíjející, je opakování. Skládání jednoho puzzle osmkrát za sebou. Čtení jedné knihy pořád dokola. Stejná rutina každý den. Stereotyp.

A tak si nejvíc užívám to, co neděláme pořád. To, co nám rozbije den nebo týden. To, kde se najdu trochu víc i já sama. Když se nepodřizuju jenom dítěti. Když trochu vybočíme z našich běžných dnů.

Co si s dětmi nejvíc užíváš ty?