Podruhé už to není jen o mně

Druhé těhotenství běží jen tak mimochodem. Ale co bude potom? Jak to zvládneme - se starším dítětem, které bylo dosud středem všeho?

Okay, here we go again, byla moje první myšlenka při pohledu na dvě čárky na těhotenském testu. Podruhé těhotná. Žádné překvapení, tušení už jsem měla nějakou chvíli. A oproti prvnímu těhotenství žádná nervozita z toho, co mě fyzicky čeká.

U prvního těhotenství jsem se snažila představit si, jaké to bude. Velké břicho a v něm mimino. Teď nebylo o čem přemýšlet.

Myšlenky mi utíkaly jiným směrem.

Pod nohama mi běhalo batole, které postupně vypouštělo svou denní dávku dvaceti tisíc slov. Jak jí to řeknu? Bude vůbec tušit, co to znamená, že máma čeká miminko? Jak to uděláme, až budu muset do porodnice? Jak přijme sourozence, až se narodí?

Jak to udělám, abych se z toho úplně neposrala?

Čekala jsem, že těhotenství s druhým dítětem bude jiné. Nečekala jsem, jak moc. 

Už to není centrum dění

To těhotenství se tentokrát neděje jako nejdůležitější pilíř mého života. 

Děje se někde mezi oblékáním, drobky ze snídaně pod dětskou židlí a věčným “Mááámooo, kdeee jsiii?” Mezi uspáváním, které se protáhne, a večery, kdy místo přemýšlení nad tím, co se děje v mém těle, jen koukám do mobilu a snažím se na chvíli vypnout.

Ne, že bych o něm nevěděla. Jen na něj většinu dne nezbývá prostor.

U prvního jsem měla prostor na všechno. Na čtení, na přemýšlení, na sledování každé změny. Věděla jsem přesně, v kolikátém jsem týdnu. Co se zrovna vyvíjí a co bych měla cítit. Teď tuším tak nějak zhruba, v kolikátém jsem měsíci a jsem ráda, že si pamatuju termín porodu. Začátkem května, nebo tak nějak?

Někdy si ani nevšimnu

První pohyby? U starší obrovský zážitek. Nadšení, zvláštní pocity, nezvyk - vetřelec v břiše. “Honem, sáhni si, hýbe se,” tahala jsem hned manžela za ruku.

Teď?

“A už cítíš pohyby?” ptá se mě jednou večer. “Hm, ale jo, už asi měsíc,” říkám a uvědomuju si, jak absurdní to je. Pohyby jsem tentokrát cítila mnohem dřív. Ale celou dobu je vnímám tak nějak mimochodem. Žádné wow. Prostě se hýbe, no. Nějak nemám prostor se v tom kolotoči péče o starší zastavit. Uvědomit si, že se mi v břiše pohybuje dítě. Nedejbože tu myšlenku sdílet s někým dalším.

Prostě funguju a těhotenství se děje.

Jsem unavená, ale odpočinek neexistuje

Fyzicky se cítím jinak. OK, nebudu lhát, cítím se hůř. Jsem starší, opotřebovanější. Břicho mi vyskočilo tak o dva měsíce dřív. Přibrala jsem mnohem rychleji, než u první. Všechno oblečení je mi nepohodlné. Spousta běžných pohybů je mi nepohodlná. Bolí mě záda a někdy mě bolí úplně všechno.

Mám černé svědomí. Že se nemůžu hýbat tak, jak bych chtěla. Že se nechci hýbat tak, jak bych mohla. Nemám energii - někdy vůbec na nic. Funím, jakmile vylezu z domu. Špatně spím. A když už mám noc, kdy je mi fyzicky dobře, špatně spí batole.

Jsem unavená. Nemůžu si ale jít jen tak lehnout. Musím se věnovat starší. Chci se věnovat starší. Chci jí dopředu vynahradit, že potom na ni nebudu mít čas.

Mám výčitky. Že nemám energii běhat s ní po hřišti tak, jak byla zvyklá. Že nechodíme na dlouhé procházky. Že si občas prostě musím sednout na gauč a pustit pohádku.

Jsem emočně vyčerpaná. Hormonální rollercoaster těhotenství se sčítá s emoční náloží života s batoletem. Sotva ureguluju sebe, natož nezralý batolecí mozek. Nevyhnutelné výbuchy schytává jediný další dospělý u nás doma. Promiň.

Otázky, samé otázky

Ležím (velmi nepohodlně) v posteli a dohání mě to.

Je věkový rozdíl dva a třičtvrtě roku ten správný? Není to až moc? Neměli jsme radši ještě počkat?

Neměli jsme víc tlačit na odplenkování?

Neměli jsme víc tlačit na uspávání bez mámy?

Neměla jsem líp dohlédnout na samostatnost starší?

Neměla jsem ji radši odstavit? Zvládnu kojit obě děti? Budou mít díky tomu lepší vztah? 

Neměli jsme starší radši dát už částečně do školky?

Co všechno jsem nestihla? Co všechno jsme měli zvládnout dřív a teď nás to dožene?

Prohlídky jsou nutné zlo

“Uvidíme se za čtyři týdny, mějte se zatím hezky,” loučí se se mnou gynekoložka. Odcházím z ordinace a prohlídku už ťukám do společného kalendáře. Ne aby manžel věděl, že nám zase zkontrolují miminko. Aby věděl, že bude muset zůstat doma se starší. (Chtěla jsem napsat hlídat. Tatínkové nehlídají.)

Prohlídky během prvního těhotenství byly svátek. Na každou jsem se těšila a často mi připadalo, že se čas mezi nimi hrozně vleče. Teď se z nich stala komplikace. Logistický rébus. Hra o to, kdo pohlídá starší, v kolik nejpozději musím odejít z domu, co musím všechno dopředu nachystat a kdy budu zase zpátky.

Nachystat věci je zlo na druhou

“Ještě, že nemusím nic kupovat. Jen plíny,” svěřuju se ségře s úlevou. V prvním těhotenství mě nakupování výbavy bavilo. Na všechno jsem měla podrobný seznam. Výběr a odškrtávání položek z něj byla zábava. Bylo v tom očekávání, těšení se.

Jít se podívat do Lindexu na ta roztomilá prťavá pyžámka bylo pohlazení po duši. Musela jsem se hodně krotit, abych nekoupila všechno.

Teď mi stačí dojít na půdu a vzít jeden z pytlů s oblečením po starší. Hodit to do pračky a uložit do skříně. Done. I tak se mi do toho hrozně nechce.

Jaká je to ale úleva, že musím udělat jen tohle. Jenom myšlenka, že bych musela výbavu nakupovat i tentokrát, mě vyčerpává. Horko těžko jsem se donutila otevřít mobil a objednat plínky a pár drobností z lékárny.

Příprava věcí na porod a pobyt v porodnici je další voser, který jen odkládám. Dva týdny mi trvá, než vyndám krabici ze skříně - přitom polovina výbavy je v ní už nachystaná z minula. Další dva týdny, než vyndám kufr. Donutím se až ve chvíli, kdy si uvědomím, že jen zvyšuju svou už tak značnou mentální zátěž. Je potřeba hlavě trochu odlehčit. Ten kufr aspoň donesu k ruce.

Porod je jen malou částí skládačky

Předporodní kurz, několik knih, odborné příspěvky k porodu na Instagramu. Všechno zhltnout, nastudovat. Sepsat porodní přání. Domluvit si dulu. Meditovat. Představovat si porod tak, jak chci, aby proběhl. Naučit se správně dýchat. Protahovat se. Pít maliník, jíst lněné semínko. Naladit se na miminko.

Porod byl vrcholem všech příprav prvního těhotenství. Byla to velká neznámá, z níž jsem měla respekt a pro přípravu udělala svoje maximum.

To teď samozřejmě neplatí. Porodní přání? Beru to z minula a pokud to stihnu, přepíšu na něm datum. Kdyžtak se to dořeší na místě. Porodní příspěvky na Instagramu? Akorát by mi rozhodily algoritmus. Maliník? Když si vzpomenu. Meditace, cvičení? Ehm, kdy? Mezi lentilkama, kterýma večer zajídám celodenní stres z péče o batole?

Z vrcholu těhotenství zahaleného mlhou se stalo - no, asi další nutné zlo. Prostě něco, co jednoho dne přijde a nějak to dopadne. Mnohem větší důležitost teď má všechno, co se stane po něm.

Naplánovat pobyt v porodnici je zlo na třetí

Kam s ním?

Nejzásadnější otázka druhého těhotenství. Logistický hlavolam hlídání během prohlídek je proti organizaci pobytu v porodnici jako zkouška sčítání v první třídě versus přijímačky z matematiky na střední školu.

Lámu si s tím hlavu už od těch dvou čárek na testu. Kdo se bude starat o starší během porodu? Kdo se o ni bude starat, až budu v porodnici po porodu? Chci ji mít u sebe hned po porodu? Chci, aby byla co nejvíc s námi? Nebo bude chodit na návštěvy? Nebo zůstane celou dobu doma? Nebo půjdu já domů dřív? Jak zvládneme odloučení?

V prvním těhotenství bylo největší otázkou pobytu v porodnici co si vzít s sebou. Teď řeším, co všechno nachystat doma na až tady nebudu. Jídlo do zásoby do mrazáku. Instrukce k oblečení, jídlu, spaní, ke všemu. Naučit mámu s mikrovlnkou a indukcí, jinak tady umřou hlady (jeden z nejtěžších úkolů, for real).

Nebojím se o sebe, bojím se o ni

Sedím s dcerou v pokojíčku, dívám se, jak skládá puzzle a vzpomínám. Jak jsem se bála. Jak jsem se bála, že se mi narodí dítě a já se o něj nebudu umět postarat. Že ho nebudu automaticky milovat. Že zjistím, že na mateřství nemám buňky a že jsem udělala životní chybu. 

Teď jsou moje obavy úplně jiné. Za chvíli už to nebude jen ona. Její dny se otočí vzhůru nohama. Bude se muset přizpůsobit miminku. Nejsou jí ani tři a bude se muset vyrovnat s tím, že už není ta jediná. Ta na prvním místě.

Bojím se, že bude vinit ségru, že jí vzala mámu.

Bojím se, jak tou mámou pro ni zvládnu zůstat. Tou, kterou měla doteď. Nebudu na ni mít čas. Moje trpělivost bude nejspíš ještě o dost menší, než je teď. Bojím se, že nepocítí, jak moc ji miluju. Že je moje první. Že je to ona, kdo mě naučil být mámou.

Těším se jinak

A přitom se těším. Těším se a doufám, že to nakonec nějak zvládneme a že z nich budou parťačky. Těším se, až bude starší ukazovat ségře svoje knížky. Až jí bude vysvětlovat, že velký hnědý plyšový pes se jmenuje Pes a ten malý hnědý je Jezevčík. Až spolu budou stavět hrady z písku a závodit na klouzačce.

Až budou doma dětský smích a radost dvojnásobné.