Že bude druhé těhotenství jiné, než to první, jsem čekala. Nečekala jsem ale, že až tak moc.

Otázky, které jsem si pokládala, když jsem čekala první dceru, mají tentokrát jasné odpovědi. Nahradily je otázky úplně jiné, složitější.

Tohle těhotenství totiž vůbec není o mně nebo o porodu. Je hlavně o tom, co se bude dít po něm.

Je o tom, že už tady jedno dítě je - a tomu se změní svět.

Chvíle, kterých si často ani nevšimneme. Chvíle, které nejdou vyfotit a sdílet. Chvíle, které se nevejdou na Instagram, protože je nelze optimalizovat a přenést. Malé a přitom ty největší.

Ty, které drží naše běžné dny pohromadě.

Ty, které si chceme pamatovat i potom, co Instagram nebude.

Hledat rodičovské rady na internetu, sdílet na sítích části našeho života s dětmi a probírat mateřství s ostatními mámami, které sledujeme, je norma naší doby. Říkáte si ale někdy taky, jestli toho není až moc?

Jaký vliv má naše bytí a žití na internetu na naše mateřství a to, jak ho samy vnímáme? Co nám jako mámám a našim dětem sítě dávají - a berou? Je být mámou s mobilem v ruce prohřešek - nebo je to o něčem jiném?

Třicet let dělí naše mateřství od mateřství našich matek. V kontextu lidstva plivanec - během něhož se mateřství úplně proměnilo. Jsme první generací matek, jejíž přístup k mateřství ovlivňuje internet, sociální sítě a nekonečný přístup k informacím. Změnilo se mateřství pod našimi křídly k lepšímu? Děláme to líp, než naše mámy? Nebo si to jenom namlouváme v postech na Instagramu?

Představa, že by ženu po porodu měla během šestinedělí doma navštívit porodní asistentka, pomoci jí s kojením, zkontrolovat poranění a zeptat se, jak se cítí, v Česku rozčiluje překvapivě mnoho lidí. Poporodní péči označují za nesmysl, bizár nebo návrat do 19. století. Vysokoškolsky vzdělané porodní asistentky lékaři označují za nevzdělané a nekompetentní.

Naproti tomu ženy tleskají, že konečně zmizí šestinedělní vakuum bez péče a že se někdo bude zajímat i o ně, ne jen o novorozence.

V čem spočívá jádro konfliktu? Proč je podpora ženy v šestinedělní tak snadno zpochybnitelná? A co to vypovídá o naší společnosti?

Že je příchod dítěte do partnerského vztahu explozí, po níž nezůstane kámen na kameni, tušíme asi všichni. Co už ale možná nečekáme, je, že se do starých kolejí našeho vztahu nevrátíme, jakmile se sžijeme jako rodina. Naopak, naše cesty se rozchází stále víc, zátěž narůstá a my se spíš dál oddalujeme, než že bychom se k sobě vraceli.

Jaké dopady na partnerský vztah může mít naše nová role rodičů? Jaké překážky nám rodičovství klade v tom, abychom byli zase “jako dřív”? A je vůbec nějaká naděje, že to někdy “jako dřív” bude?

Fenomén Heated Rivalry dorazil i ke mně, a tak jsem si jednou večer pustila první díl. Čekala jsem gay romanci, hokej, hodně sexu a oddych od každodenního maminkování. Dostala jsem ale mnohem víc. Emoční nálož a spoustu materiálu k zamyšlení. A tak si kladu otázky - jakto, že mě šestidílný seriál o dvou hokejistech takhle zasáhnul? A co všechno si z něj odnáším - v oblasti vlastních vztahů, sexuality i rodičovství?

Jste aktivní na sociálních sítích? A sdílíte tam i svoje děti? Pak patříte k odhadovaným 75 % rodičů - uživatelů, kteří své děti na sítě někdy sdíleli. Nejste součástí žádné menšiny, sharenting je zcela běžný.

Sdílení dětí ale není jen o sbírání srdíček a palců nahoru - nese s sebou mnoho morálních otázek i rizik, a každý rodič by se nad ním měl velmi vážně zamyslet. Pokud, podobně jako já, tušíte, že nějaká rizika tam jsou, ale nemáte úplně nastudováno a myslíte si, že vás se to netýká, ponořte se se mnou do tématu sharentingu - a na konci uvidíte, jestli se na sdílení dětí budete dívat stále stejně.

Nikdy nedám dítěti jídlo z Mekáče, nenechám dítě koukat na televizi nejmíň do tří let, moje dítě se nikdy nebude v záchvatu válet na podlaze supermarketu. Zní vám to povědomě?

Než se nám narodí vlastní děti, máme nějaké své představy či ideály o tom, jak má vypadat rodičovství a výchova, co nikdy jako rodiče svému dítěti neřekneme a co naše dítě nikdy dělat nebude. Každý zasloužilý rodič ale ví, že tyhle představy jsou skutečně jen to - představy. A jakmile jsme porodem vrženi na horskou dráhu rodičovství, naše přesvědčení vezmou dříve či později za své…

S porodem se můj život převrátil vzhůru nohama a moje staré Já bylo odsunuto do pozadí novou rolí Mámy. Staré Já ale nezmizelo úplně - a s růstem dítěte se dere stále víc do popředí s tím, že i ono má svoje potřeby. Potřeby, které jsou v konfliktu s potřebami mateřskými. Dá se někdy smířit s tím, že jako máma mám pocit, že nikdy nejsem úplně správně? Že když dám přednost jednomu, zákonitě trpí to druhé? A je vůbec reálné se někdy vrátit ke svému starému Já?

Mé představy o přípravách Vánoc s dvouletým dítětem byly jasné. Obraz první: Batole s jiskrami v očích každý prosincový den až do příchodu Ježíška otevírá kapsičku látkového adventního kalendáře, kde s radostí nachází open-ended hračku. Obraz druhý: Batole v dětské zástěrce válí těsto na perníčky, které poté umně vykrojí a přendá na plech, načež je upečené samostatně zdobí rovnými linkami polevy. Obraz třetí: Batole v červených šatičkách zdobí stromeček, jeho úsměv se v žáru svíček odráží ve skleněných baňkách.

Vsadíme se, jestli takhle vypadala i realita?

Než jsem se stala mámou, vedla jsem úplně obyčejný, pohodový život plný práce, koníčků a času tráveného s manželem. Porodem se moje dny obrátily vzhůru nohama. Moje, tedy naše dny jsou diametrálně odlišné, místo “já” jsme tu “my s dítětem”, volný čas “pro sebe” získal hodnotu vyšší zlata a každodenní stres má úplně jinou povahu. Jaké to je, prožít všedních 24 hodin s dvouletým batoletem? A jaké to bylo, když těch 24 hodin bylo skutečně mých?