Když se z partnerů stanou rodiče
O výčitkách, závisti, únavě i o naději, že to společně zvládneme
Není žádné tajemství, že narození dítěte má velký dopad na partnerský vztah rodičů. Ostatně, píše a mluví se o tom všude možně a člověk s tím jako nastávající rodič tak nějak počítá. Myslím ale, že podobně jako u rodičovství samotného, to zemětřesení začínající porodem je v realitě o dost brutálnější, než člověk očekává, i když třeba očekává velký špatný.
Zásah příchodu dítěte do vztahu totiž není jednorázovka - bum, tady je mimino a najednou se o něj musíte starat, ale až si zvyknete, bude pohodinka. Je to kontinuální zátěž trvající ne týdny, ne měsíce, ale roky. A rozhodně nelze tvrdit, že když přežijete šestinedělí nebo první půlrok, jste v pohodě. Ta zátěž má kumulativní charakter. Nejdřív vyžere všechny vaše rezervy, pak začne hloubit díru do země, a vy i kdybyste se rozkrájeli, tak prostě není ve vašich silách to vykompenzovat. Jedním rande za měsíc tam nasypete jednu lopatku hlíny, zatímco druhý den jste po dalším hysteráku potomka zase minus náklaďák.
Porodem to začíná, ale zdaleka nekončí
V následujících řádcích se chci podělit o vlastní zkušenost s tím, jak rodičovství přemění partnerský vztah. Nepůjde o žádnou vědeckou nebo sociální rešerši (do té se můžeme ponořit jindy), jako o sdílení těch nejzásadnějších pocitů a změn, se kterými se v rodičovství a partnerství setkávám. Podělím se o ty nejvýznamnější překážky, které odsouvají partnerský vztah do pozadí, a nastíním několik možných cest, jak s nimi pracovat.
Ač by se mohlo zdát, že tím velkým big bangem do vztahu je samotný porod, pak už jenom hasíte a požár se jen zmenšuje, není to tak.
Zátěž rodičovství je kumulativní
Jasně, okamžik narození potomka je obrovský zásah do vztahu, ale v ten okamžik jsme oba zaplaveni velkou vlnou hormonů a lásky k němu. Také disponujeme velkou rezervou, z níž můžeme čerpat právě v tom prvním období, ať už jde o fyzickou únavu nebo mentální zátěž. Maminky často snesou fakt hodně stresu jen díky tomu, že se stačí na to mrně podívat, očichat ho a ťuťu ňuňu, kvůli tobě se klidně ani týden neumyju. Tatínci pak vidí nejen ten uzlíček lásky, ale taky obdivuhodný přerod své partnerky v matku, díky čemuž taky zvládnou leccos. Partnerský vztah jde sice stranou, ale ani jeden s tím takhle ze začátku většinou nemá problém.
Jenže dítě začne růst, hormony opadnou, rezerva se vyčerpá, život se v některých ohledech vrátí do starých kolejí a my si začneme uvědomovat, že partnerský život se někam vytratil. Zcela upřímně - většinou si to začnou jako první uvědomovat muži, protože jejich poporodní hormonální záplava trvá mnohem kratší dobu než ta mateřská, která je dál živená samotnou péčí o dítě a třeba i kojením. Muž se z velké části vrátí ke svému starému životu - začne chodit do práce a trávit tak ¾ bdělého dne mimo domov - zatímco žena má svůj předchozí život kompletně, nenávratně pryč.
Cesty partnerů-rodičů se začnou rozcházet
Sžívání už dávno proběhlo, dítě roste, ale taky nadále vyžaduje nonstop péči a přibývá na její náročnosti. Už nestačí jenom nakojit, přebalit a nechat spát, dítě potřebuje interakci, hraní si, zabavení, aktivitu, což je pro ženu další velká mentální zátěž. Dítě se začíná pohybovat, což od ženy vyžaduje další pozornost ve smyslu hlídání, aby se někde nepřizabilo. Musíte začít dítěti vařit, chcete ho víc socializovat, takže začnete obrážet hřiště... Nároky zkrátka vzrůstají, zátěž se kumuluje a zdroje nejsou. Žena veškerou svou kapacitu věnuje péči o dítě a na partnerský život v její zahlcené mysli nezbývá místo.
A právě tady se rodí konflikt mezi životy partnera-táty a partnerky-mámy, právě tady se naše cesty začnou rozcházet a přehodit je zpátky na stejnou kolej začíná být čím dál těžší. Ne lehčí s uplynulým časem, jak si leckdy myslíme na začátku, ale těžší. Jako mámy máme obrovský deficit zazdrojování sebe sama. V tomhle stavu je velmi těžké se napojit sama na sebe jinak, než v roli mámy (věnovat se něčemu jinému, než mámování a péči o domácnost, odpočinout si a cítit se zase aspoň malinko jako mé staré já), natož na partnera a jeho potřeby (byť ty potřeby se minimálně částečně shodují s těmi našimi).
Začíná to v hlavě
K tomu všemu zahlcení a vyčerpání se přidávají pocity vůči partnerovi, které absolutně neladí s nějakým sbližováním se: závist a výčitky. Tady budu mluvit vyloženě za sebe a zajímalo by mě, jaké z těchhle pocitů prožíváte nebo jste prožívaly vy, ostatní mámy?
Partner má normální život
Závidím partnerovi, že má i po dítěti z velké části pořád docela normální život. Chodí do práce, stejně jako předtím: má možnost seberealizace, má za sebou pracovní výsledky, vydělává peníze. Je v každodenním styku s dospělými lidmi, stejně jako předtím. Každý jeho den má minimálně deset hodin, kdy u sebe nemá dítě.
Nemám na něj čas a potřebuju být sama
Vyčítám si, že na partnera nemám čas, protože ho veškerý věnuju dítěti. Když už mám čas bez dítěte, věnuju ho nejprve domácnosti (protože seznam neudělaných prací je nekonečný), nebo sobě (protože potřebuju aspoň minimální zdrojování, abych mohla fungovat alespoň jako máma). S tím souvisí -
Vyčítám si, že nedávám dost prostoru na odpočinek jemu, protože já si potřebuju odpočinout taky. Po nějakém čase stráveném v roli primárního pečovatele zjistíte, že pokud se nechcete zbláznit, musíte být trochu sobec a to minimum času, kdy si můžete dovolit být bez dítěte, si uzmout hlavně pro sebe. V pomyslné válce o čas bez dítěte není mezi rodiči vítěze, protože ten, kdo volný čas poskytuje tomu druhému, zvyšuje zase vlastní zátěž a vytváří další dluh odpočinku pro sebe.
Na krásu není čas ani vůle
Vyčítám si, že nemám vůli se čančat stejně, jako před porodem. V hlavě mám ten klasický obrázek mámy na mateřské, která má na sobě ušmudlané triko, vytahané tepláky, týden nemyté vlasy v drdolu, kruhy pod očima a ve tváři zoufalý výraz. Často si takhle připadám a s tímhle obrazem je těžké se cítit jakkoli atraktivní nebo i jen normální - jako předtím. S malým dítětem jde spousta dřívějších samozřejmostí z oblasti péče o sebe úplně stranou. Péče o pleť neexistuje, nemaluju se, protože na to nemám čas, nohy si oholím tak maximálně, když se musím někde veřejně svléknout (a nezapomenu) a vlastně jsem ráda, že aspoň zvládnu sprchu a nesmrdím. Kdo by si v tomhle stavu připadal atraktivní a chtěný? A ne, ani několik ujištění alá “pro mě jsi nejkrásnější” to většinou nespraví…
Má na sobě tlak živitele i mých emocí
Vyčítám si, že on chodí do práce a má na sobě ten tlak živitele rodiny, zatímco já mám “volno”. Vyčítám si, že když přijde domů a potřeboval by si odpočinout, tak já, místo abych šla chystat večeři a u toho zabavovala dítě, s povděkem přijímám fakt, že dítě se pověsí na tátu a já jdu vařit v klidu.
Vyčítám si, že na něj valím všechny emoce, posbírané od dítěte i od sebe, které za celý den péče o dítě naplní můj pomyslný pohár, a partner z práce přichází jako ten nejbližší hromosvod. Stres, vztek, pocity viny, kolikrát jsem za ten den jako máma selhala - stačí jedna nešťastně formulovaná věta a všechno to vyzvracím ven na něj.
Vyčítám si, že vidím, jak to všechno drží v sobě, protože je chlap a protože nechce, aby se jeho žena zbláznila. Trpělivě všechny moje emoce sbírá do sebe, dává mi prostor pro odpočinek, kdykoli je to jen možné, pomáhá, kde jen to jde, a sám dokáže pořád nějak fungovat. A já se bojím, aby ho to jednou nesejmulo jen proto, že se snaží dát to minimum prostoru bez dítěte alespoň mně.
Ale není to jen o hlavě
Mohla bych pokračovat - je to zkrátka hora různých emocí a myšlenek, které si nosíte neustále v sobě, a není vůbec jednoduché je odložit stranou tak, aby nepřekážely našemu sbližování. A to je problém, protože sbližování začíná v hlavě a hlava je plná myšlenek, které jsou vůči sbližování zcela protichůdné.
Emocemi to ale samozřejmě zdaleka nekončí. S překážkami se potýkáme i v rovině vnější, spíš z praktického pohledu. S jakými se setkávám nejčastěji?
Nemáme skoro žádný času ve dvou
S příchodem dítěte jako by se vypařil jakýkoli volný čas. Dítě vyžaduje nepřetržitou péči, zvlášť, pokud ještě nechodí do školky, a najít čas na nějaké společné bytí bez dítěte je nadlidský úkon. Prarodiče ještě chodí do práce, takže na hlídání nemají moc prostoru, anebo, jsou-li už v důchodu, jsou stále dost aktivní a vedou “svůj” život. Když už se nějaké hlídání zadaří, prioritu převezme rodinná operativa. Často zjistíme, že místo abychom si spolu aspoň sedli na gauč k Netflixu, doháníme úklidové resty.
Jsme unavení a nezazdrojovaní
S nedostatkem času se pojí logicky i nedostatek odpočinku, a to na obou stranách. Nemáme čas odpočívat, zvlášť tak, aby si odpočinulo jak tělo, tak hlava. Jeden z nás se přes den primárně stará o dítě, druhý pracuje, a ve chvíli, kdy dopracuje, přebírá si péči o dítě, aby primární pečovatel mohl řešit další věci v domácnosti - vaření, úklid a podobně. Odpočinek přichází možná tak ve chvíli, kdy je dítě konečně uspáno, ale to je nesmyslně málo; tenhle “odpočinek” je navíc spíš jen mentální a na úkor toho, že bychom mohli jít dřív spát a odpočinout si fyzicky. Prostě není kde brát.
Nemáme vůli se snažit
Představa organizace čehokoli nad rámec dětí a domácnosti - třeba času pro nás dva - nás děsí, protože zavání další “prací” navíc. Partnerský život je další věc, o niž zvlášť po narození dětí musíme aktivně pečovat, a často bývá až za hranicí toho, na co máme kapacitu. Přitom i kvůli nedostatku času si společný čas ve dvou organizovat musíme - jinak na něj velmi pravděpodobně vůbec nedojde. A když už ano, bez naší iniciativy se může lehce stát, že skončíme koukáním do mobilů.
Rodinný čas není partnerský čas
I když se naskytne možnost trávit společný čas jinak, než běžnou domácí operativou, trávíme ho spíš společně jako rodina, i s dětmi. Nelze ale rodinný čas s dětmi považovat za čas partnerský. Máme-li u sebe děti, vždycky jsme primárně v roli rodičů, nikoli partnerů, a asi každý si umíme živě představit (nebo vzpomenout), že veškerá konverzace se točí kolem dětí, domácnosti nebo organizace daného rodinného zážitku. Pokud vůbec k nějaké konverzaci mezi námi dospělými dojde, protože děti jsou ty nejlepší rušičky jakéhokoli rozhovoru.
Děti jako téma č. 1
Největší past je opustit roli rodičů v těch vzácných chvílích, kdy u sebe děti nemáme a můžeme čas skutečně trávit “jen” jako partneři. Schválně, kolikrát už jste se přistihli, že místo, abyste se na rande bavili o čemkoli jiném, sklouzne váš hovor velmi rychle k dětem, domácnosti, rodinným financím? Je to pochopitelné, protože v přítomnosti dětí je složité se v klidu bavit o čemkoli. Na druhou stranu je potřeba si tohle hlídat, probrat případně jen to nejnutnější a pak se bavit o sobě. O tom, co nás trápí, co nás těší, zavzpomínat na společné zážitky… zkrátka posunout konverzaci směrem, který nás fakticky sbližuje. Příležitostí si v klidu popovídat je minimum a je škoda je zaplácnout hovorem o dětech.
Jak si pomoct?
Abychom nepluli jen na negativní vlně a zahlédli alespoň trochu toho světla na konci tunelu - jak z toho ven? Mám několik nápadů (byť rozhodně nemůžu tvrdit, že bych je všechny byla schopná ve svém životě realizovat). Tady nejspíš neobjevíme Ameriku, ale třeba se vzájemně inspirujeme.
Čas pro sebe (o samotě)
Proč ne hned společný? Protože jako rodiče si potřebujeme v první řadě oddychnout sami jako jednotlivci. Zvlášť my ženy nosíme obrovskou zátěž v hlavách, a v hlavě nám zároveň začíná (a končí) jakákoli touha po sbližování se. Abychom byly ready na to, strávit partnerský čas i fyzicky produktivně (mrk, mrk), potřebujeme mít nejprve alespoň trochu vyčištěnou hlavu. A hlava se nejlíp čistí o samotě. Sportem, vanou, knihou, čímkoli si vyberete. Hlavně bez dětí, bez partnera, bez pocitu vnějšího tlaku.
A kde ten čas vzít? Musíme si ho aktivně plánovat, pro obě strany. Sám od sebe se prakticky nikdy nenaskytne.
Společný čas do kalendáře
Nula romantiky, ale ve chvíli, kdy volný čas prakticky neexistuje, je tohle nejefektivnější cesta. Naplánujeme-li si společná rande jako pevné časové bloky do kalendáře, a přistupujeme-li k nim jako k jakékoli jiné povinnosti, povede se nám následující: v závalu operativy na ně nezapomeneme, počítáme s nimi dopředu (takže si zajistíme dopředu i věci jako hlídání) a zvyšujeme pravděpodobnost, že je dodržíme.
Hlídání
V souvislosti s tím musím zmínit i hlídání. Máme-li to štěstí na hlídací babičky, dědečky nebo tety, pak je potřeba je prostě jen aktivně požádat. Nemáme-li k dispozici žádné rodinné příslušníky, můžeme zkusit přátele, kterým důvěřujeme. Další možností je hlídání placené. Náročnější na organizaci, ale povede-li se vám sehnat si chůvu, které důvěřujete, může to být nedocenitelná pomoc i na několik let.
Společný čas nemusí trvat tři hodiny a nemusí hned znamenat sex
Tady se vrátím k emoční stránce a dotknu se toho, jak si můžeme nastavit očekávání od společného času ve dvou. Už jen myšlenka na tříhodinové rande při svíčkách v nás může vyvolat spíš paniku nebo pocit něčeho obrovského, na co nemáme vůbec energii ani vůli. O to ale v rámci času ve dvou vůbec jít nemusí - nebo třeba jen jednou za čas. Mnohem větší službu nám mohou prokázat i krátké časové úseky, ale časté. Třeba půl hodinky po tom, co dítě usne, pár dní v týdnu, kdy si jen sedneme na gauč, jsme spolu a povídáme si o čemkoli. Nekoukáme na Netflix, nekoukáme do mobilu, ale soustředíme se jeden na druhého.
Podobně můžeme nastavit naše vzájemné očekávání i co se týče sexu. Zvlášť po delší době bez, když jsou naše (mateřské) hlavy plné dětí, domácnosti a všech těch pocitů, které jsem popsala výše, může být těžké to všechno “na povel” hned vypnout a naladit se na sex. Představa toho, že bychom měli a že se to od nás očekává, protože jsme sex už dlouho neměli, je spíš turn-off, než vzrušující. Se všemi těmi povinnostmi a potřebami dětí může sex působit jako další věc, která se po nás chce, a o to víc se do něj nechceme ani zkusit pouštět.
A právě proto je třeba si připomenout, že partnerská intimita zdaleka nerovná se jen sexu. Čili - vzájemně si otevřeně snižme očekávání toho, co od času ve dvou očekáváme (OK, na sex může dojít, ale pojďme se prostě jen mazlit a když na nic dalšího nedojde, je to úplně v pohodě). Pokusme se taky vrátit aspoň trochu partnerské intimity i do našeho běžného života. Chyťme se za ruku, pohlaďme se, dejme si pusu - jen tak, v rámci běžného domácího fungování. S dětmi běhajícími kolem je velmi jednoduché zapomenout i na tyhle drobnosti, které ale v součtu prokazují velkou službu našemu partnerskému životu.
Držme při sobě, i když nic neklapne
Když už nic z výše uvedeného neklapne, je dobře se alespoň ujistit navzájem o tom, že držíme při sobě. Přiznat si, že oba víme, že je to teď na hovno, že na sebe nemáme čas, jsme unavení, jsme na sebe často oškliví… Ale vzájemně se taky ujistit, že to vydržíme, že děti zkrátka vyrostou a my se k sobě zase vrátíme. Tahle myšlenka by měla mít své místo v povědomí obou z nás, partnerů, ať se děje cokoli - co myslíte?
PS. Na závěr bych ráda všem rodičům-partnerům doporučila k poslechu dva tematické podcasty, které hovoří právě o změnách partnerského života po narození dítěte a rozhodně stojí za poslech.
Počítám do tří - Vztahové zemětřesení
Otcovia v plienkach - Bude ešte sex?