Nečekala jsem, že mě Heated Rivalry takhle rozloží
Čekala jsem oddech, sex a nahá mužská těla. Odnáším si ale mnohem víc - k vlastním vztahům, sexualitě i rodičovství
Jak tohle vůbec popsat? Jako by mě spolklo a vyplivlo tornádo - pomuchlanou, ubrečenou, dojatou, emočně vyždímanou?
Je pátek ráno a právě jsem dočetla The Long Game - knižní pokračování Heated Rivalry, aktuálně velmi hot televizní série, kterou před pár dny začali v Česku streamovat na HBO Max. V uplynulých dnech mě tenhle svět pohltil. Během jednoho týdne jsem zvládla zhlédnout celou sérii (mnoho scén i opakovaně), odposlouchat audio verzi knižní předlohy a přečíst si knižní pokračování. Nepamatuju si, kdy naposledy mě fikce takhle intenzivně vcucla; snad někdy v pubertě.
Velmi rychle jsem zjistila, že ani zdaleka nejsem sama. Stačilo pár kliků na Instagramu a můj algoritmus otočil o 180° (skutečně mě překvapilo, jak rychle to proběhlo). Místo postů o dětech a vaření mám teď feed plný Heated Rivalry. Seriál (potažmo předlohové knihy) má kolem sebe velmi rychle rostoucí kult fanoušků a diváků (OK… hlavně fanynek a divaček, ale chlapi na to koukaj taky ;)), které silně zasáhl. Takže ne, jestli vás to taky dostalo, nejste sami.
Četla jsem snad stovky komentářů lidí, kteří si seriál pouští pořád dokola, čtou související knihy, jsou neustále myšlenkami někde u hlavních postav, nemohou spát. To naštěstí není můj případ. O to víc mě to ale pobídlo k jakési hlubší introspekci a hledání důvodů, čím to je. Co je na seriálu Heated Rivalry tak výjimečného, že se k němu moje mysl často vrací? A co si ze zhlédnutí série odnáším?
Únik z reality a každodenního stereotypu mateřství
Únik z reality, který jsem asi v tuhle chvíli potřebovala. To je moje první myšlenka, proč mě série tak efektivně polapila. Po dlouhé době jsem věnovala několik hodin tupému zírání na seriál, který mě od prvního dílu chytil a který jsem měla potřebu “bingenout”. (Pardon za ten anglicismus, ale vyloženě české pojmenování mě nenapadá - a výraz “maratonové sledování”, které mi radí AI, mi nezní tak libě.) Šla jsem do toho s minimem informací (seriál o gay hokejistech, kde je hodně sexu) a očekáváním ve smyslu “OK, mohla by to být lehčí podívaná - hezký kluci, nahý mužský těla, něco sexu, možná nějaká romantika, plus hokej mám ráda, takže fajn oddych”.
Ne, že by bylo mé očekávání mylné. To všechno tam skutečně je. Connor Storrie, naprosto skvěle ztvárňující jednu ze dvou hlavních postav, ruského hokejistu Ilyu Rozanova, je omg neskutečně hot, a asi se nenajde hetero holka, která by neocenila těch mnoho záběrů na jeho nahé tělo, nebo jeho spalující pohled. Hot jsou i všechny intimní scény mezi dvěma hlavními protagonisty Ilyou a Shanem - ale tak jako příjemně. Ačkoli je tam hodně nahoty, všechno působí nesmírně uvěřitelně, touha z obou postav přímo sálá, a nikdy to nezklouzne někam k pornu nebo k trapnosti.
Pokud bych si odmyslela všechno ostatní, o čem chci psát dál, už jen tohle byla příjemná cesta k úniku z mé mateřské bubliny, kdy na pár hodin nepřemýšlím nad potřebami svého dítěte nebo domácností, ale vrátím se k sobě jako ženě a několik hodin prostě koukám na dva hezký chlapy, jak po sobě prahnou a občas se muchlujou.
Seriál je natočený velmi umně, vizuálně atraktivně, má to spád (a jen 6 dílů, takže vidět to celé v jeden večer fakt není problém). Některé scény jsou i pro mě jako totálního TV laika uměleckým dílem samy o sobě (třeba závěr čtvrtého dílu, pro ty z vás, kteří jste už měli tu čest). Příběh ale poukazuje i na hlubší témata a (byť třeba subtilně) dává divákovi mnoho materiálu k dalšímu zamyšlení.
Otevřenost ve vztahu a sexu
Nejvíc mě asi zasáhla emoční linka celého příběhu, která nejen, že mě motivovala k tomu fandit love story dvou hlavních postav, ale donutila mě taky hodně přemýšlet o sobě a o mých vlastních vztazích. Nejen sex, ale obecně intimní chvíle mezi postavami Ilyi a Shanea jsou vyobrazeny neskutečně věrohodně, nic není přehráváno a emoce z obrazovky přímo sálají.
Romantika neumřela a o sexu je třeba mluvit
Příběh mi připomněl, že láska a romance existují - byť v mojí aktuální rodičovské realitě je romance hodně, hodně upozaděná. Beru to jako pobídku k tomu, vnést trochu romance zpátky i do reálného života. A to jak z pohledu fikce (prostě se čas od času zrelaxovat čtením nebo zhlédnutím nějaké easy romanťárny), tak reálně. Jako rodiče máme pořád něco na práci, zapomínáme věnovat čas sobě navzájem a romantice jako takové nedáváme moc prostoru. Randíčka jsou převážně věcí dávné historie a když už se dostaneme někam bez dítěte, řešíme stejně hlavně děti nebo aspoň domácnost či práci. Na to, že jsme mimo rodičů taky partneři a že náš vztah nějakou romantikou kdysi dávno taky začal, už jsme pomalu zapomněli, stejně jako na to, že ta romantika se dá s trochou snahy zase probudit. A nemusíme čekat, až bude čas (nebude), nebo až děti vyrostou (to bude za dlouho).
Seriál ukazuje vzájemný respekt obou partnerů. Zobrazuje otevřenou komunikaci ohledně sexu - oba aktéři se často navzájem ptají, co by ten druhý chtěl, nebo si o to rovnou řeknou. Připomíná nám, že říct si, co právě v sexu potřebuju, není nic, za co by se měl člověk stydět. Zároveň je tu velmi pěkně zobrazeno (a hodně je to vidět v jejich neverbální komunikaci, za což smekám klobouček oběma hercům), jak se snaží číst aktuální emoční rozpoložení partnera a reagovat na něj. Nejen, že se na tohle všechno hezky dívá; osobně mě to přimělo zamyslet se i nad vlastní komunikací ve vztahu, a to jak v emoční rovině, tak v té intimní. Uvědomila jsem si, jak málo otevřeně se někdy bavíme nejen o sexu, ale celkově o našich emocích a o tom, co právě prožíváme. Zvlášť teď, po dětech. Přitom právě v životě s dětmi, kdy musíme kromě emocí vlastních zpracovávat i ty dětské, je to o to víc potřeba.
Konsent a respekt jako normální (a potřebná) součást vztahu
Co musím vyzdvihnout a co bychom si měli přenést do vlastního života asi všichni, je to, jak se hlavní postavy chovají při sexu z pohledu konsentu. Na sítích je to vyzdvihováno a já musím maximálně souhlasit. Snad všechny intimní scény provází souhlas. Často slyšíme hlavní postavy ptát se toho druhého, jestli je tohle oukej a jestli se mu tamto líbí. A to nejen na začátku konkrétní situace, ale i v průběhu. Schválně jsem si teď pustila scénu, kdy mají Ilya a Shane první sex, a otázka, jestli je něco v pohodě, padla minimálně třikrát - v podstatě pokaždé, když aktuální intimní aktivitu střídá jiná. Nejde také jen o konsent “někdy na začátku, když se dali dohromady”, ale o kontinuální, samozřejmou součást i dlouhodobého vztahu.
Tohle je něco, co u intimních scén v televizi nepamatuju. Přitom by to do nich mělo rozhodně patřit. Protože, nebudeme si lhát, spousta z nás přebírá představy o tom, jak by měl sex vypadat, právě z filmů nebo seriálů - hlavně v mladším věku. A za mě není nic lepšího, než nejen normalizovat něco, co by mělo být už teď normální, ale i vědět, že seriál, který si třeba jednou pustí i moje děti, jim bude ukazovat, že kontinuální konsent během sexu k němu neodmyslitelně patří.
Rovnocennost jako velký tahák
S respektem a konsentem souvisí i skutečnost (a je to asi i jeden z důvodů, proč se seriál tak hodně líbí i hetero ženám, jak jsem zaznamenala na sítích), že vztah Ilyi a Shanea je vztah skutečně rovnocenný. I když si odmyslíme již zmíněný konsent a otevřenost, něco na tom je, že ve vztahu dvou mužů, stejně starých, stejně profesně uznávaných, nemá ani jeden navrch. Nedíváme se na silnějšího muže a slabší ženu, která se nechá svést a - v televizi velmi často - nikdo se jí na nic neptá. Žena vzdychá a je automaticky předpokládáno, že orgasmem muže je uspokojená i žena a máme hotovo.
Heated Rivalry ukazuje něco jiného. Už u první intimní scény se klade (i dialogem) důraz na to, že uspokojeni jsou oba, což je jen další známka naprosté rovnocennosti. Jako divačky - hetero ženy se tu nemáme potřebu s žádným z hlavních hrdinů ztotožnit. Můžeme si prostě jen užívat to, co vidíme, a libovat si, že jsou s právě probíhajícím sexem oba OK bez jakékoli principiální nerovnosti mezi nimi. I díky tomu seriál slouží jako únik z vlastní ženské reality, kde za rovnocennost musíme stále bojovat.
Bolavý vhled do queer reality
Nemůžu se nedotknout druhého velkého tématu, které Heated Rivalry přináší: sexualita jiná, než hetero. Kontrast prostředí mužského hokeje a gay páru profesionálních hokejistů funguje fakt dobře. A samozřejmě asi všichni tušíme, že seriál zobrazuje poměrně přesně realitu (jíž se v knihách autorka dotýká ještě o něco podrobněji).
V macho prostředí hokeje není ani v roce 2026 pro LGBT hráče moc místo. Narážky nebo nadávky s gay konotací jsou běžnou součástí hokejové mluvy, stejně jako je realitou, že na otevřeně gay hráče je i v dnešní době velmi těžké narazit. (Byť Heated Rivalry v posledních týdnech některé hokejisty inspirovala ke coming outu, zaznamenala jsem pouze jednotky případů.) Je to takové smutné potvrzení, že i v dnešní době žijeme ve velmi homofobním světě.
Hodně mě zabolela představa, že někoho miluju, chci s ním tvořit pár, a nemůžu to nikomu říct, aniž by to pro mě mělo dalekosáhlé důsledky - v reakci kolegů v práci, v reakci veřejnosti, v pracovní kariéře. Je mi jasné, že je to běžná realita mnoha LGBT lidí i mimo hokej, samozřejmě. Seriál, a hlavně knižní pokračování, mě přiměly si o něco víc zvědomit ten kontrast mezi hetero a queer vztahem.
Homofobní svět pro svoje děti nechci
V knihách právě tahle myšlenka zaznívá z úst Shanea: když se jeho spoluhráč na party líbal s neznámou ženou, s níž později navázal vztah, všichni okolo to považovali za úplně normální. Zato Shane nemůže svého partnera mezi lidmi ani vzít za ruku, natož ho políbit, aniž by to spustilo (negativní) reakci na mnoha frontách. Homofobní prostředí vrcholového sportu to jen zhoršuje.
Ještě víc mě zabolela představa, že by tohle mohly jednou zažít moje děti na vlastní kůži. A tak si odnáším jedno velké rodičovské odhodlání. Odhodlání chovat se ke svým dětem tak, aby nikdy neměly strach za mnou přijít a svěřit se s čímkoli, včetně sexuální orientace - i s tím, že v tom samy nemají jasno. Normalizovat, že bi, gay, hetero, cokoli, je mi to úplně jedno a doma jsou v bezpečí takové, jaké jsou. Vychovat je tak, aby se nebály být samy sebou, přiznat svou osobnost vůči sobě i navenek, a zároveň se aktivně podílely na otevřenosti společnosti.
Očekávání násobně překonaná
Na jeden seriál o šesti dílech celkem vydatné poslání, že? Heated Rivalry byla sexy i dojemná podívaná, ale s velkým přesahem. A i kdybych si neodnesla nic z toho širokého navíc, odnáším si minimálně tohle: Každá z nás možná občas potřebuje příběh, který nám připomene, že nejsme jen role, které plníme. Heated Rivalry byl pro mě tím příběhem.
A co vy, viděly jste? Co si odnášíte?
PS. Když jsem pátrala po tom, proč mě (a spoustu dalších lidí) to drží v hlavě tak dlouho, narazila jsem na zajímavou teorii (dokonce podloženou studiemi) o tom, že po intenzivních příbězích můžeme zažívat něco jako truchlení. Dává mi to smysl. Když nás nějaký příběh pohltí, náš nervový systém neumí plně rozlišit mezi realitou a fikcí, takže když příběh skončí, prožíváme pocity ztráty. Netruchlíme ani tak po postavách, jako po emocích, které jsme si skrze ně dovolili cítit. Náš vlastní život najednou působí šedě.
A jak z toho ven? Přiznat si a pojmenovat, co se děje. Postupně snižovat expozici vůči danému příběhu. A rekalibrovat nervový systém. Pustit se do jiných odměňujících aktivit, třeba začít nové hobby, otevřít novou knihu, jít na procházku, nebo na kafe s kamarádkou.