Vždyť to uvidí jen pár přátel. Nebo ne?
Sharenting je fenomén naší generace. Existuje vůbec cesta, jak sdílet děti na sociálních sítích, aniž bychom je ohrozili?
Scrolluješ Facebookem. Pozvánka na koncert, fotka přátel z návštěvy nově otevřené restaurace, nahé dítě na nočníku, výstraha před ledovkou. Počkat - cože? Scrollneš zpátky, ne, nezdálo se ti to - koukáš na video nahého, asi ročního dítěte sedícího na nočníku, jak se snaží vykonat potřebu. Není to žádný glitch, je to příspěvek do skupiny maminek malých dětí, která má asi dvacet tisíc členů a může se do ní na pár kliků dostat kdokoli. Video sem nahrála maminka onoho dítěte, v popisku sdílí svou radost z toho, že se synovi daří už v roce chodit na nočník.
Jaký pocit to v tobě vyvolává? Stud? Znechucení? Hrůzu z toho, jak tohle může někdo dobrovolně sdílet na internetu? Nebo naopak pochopení, souznění? Nebo je ti to jedno?
Sdílíme všechno, včetně našich dětí
Sharenting - z anglických slov share (sdílet) a parenting (rodičovství) - je fenomén dnešní doby. Jde o sdílení fotek, videí, ale i informací obecně, rodiči či dalšími rodinnými příslušníky, o našich dětech na internetu.
Na otázku - nebo spíš morální dilema - zda sdílet, nesdílet, a když ano, tak jak a jak moc, narazí asi každý rodič naší generace - v podstatě my všichni, pro koho je scrollování na Facebooku nebo Instagramu denní chleba a jsme dlouhá léta zvyklí sem tam něco sdílet. O sobě. Jenže ve chvíli, kdy se nám narodí děti, které se stávají nedílnou, ba centrální součástí našeho života, se nám do rukou dostává zodpovědnost za dalšího člověka a, mimo jiné, za jeho digitální stopu.
Sdílet, či nesdílet?
Tedy - ne všichni z nás rodičů, aktivních na sociálních sítích, tuhle otázku aktivně řeší. Někteří mají zcela jasno hned od začátku - na sítě svoje děti dávat nikdy nebudou, vůbec. Jiní rodiče více či méně rozmýšlí, kde je ta jejich hranice, za kterou v rámci sdílení dětí nechtějí jít. Někdo pak sdílení dětí na sítích považuje za úplně běžnou věc, nad kterou se absolutně nepozastaví, a prostě postuje, co chce.
A ač se, řekla bych, za poslední roky osvěta kolem sdílení dětí na internetu šíří, neustále narážím na spousty rodičů, kteří buď vůbec nevědí, že ze sdílení dětí plynou nějaká rizika, nebo mají jen velmi povrchní povědomí a domnívají se, že jich se to přece netýká.
Ať patříte do jakékoli skupiny, ráda bych se s vámi na sharenting podívala do hloubky, protože ani já určitě nepatřím mezi nějaké ultra znalce a na otázku sdílení svých dětí narážím přirozeně také. Berme to tedy jako společnou studii do tématu sharentingu, z níž snad na konci vyjdeme s vědomím, proč vlastně máme touhu své děti sdílet, v jakých ohledech je sdílení problematické a jaké jsou více či méně validní způsoby, jak děti sdílet a aspoň trochu rizikovost omezit.
Proč vlastně chceme sdílet své děti?
Důvodů, proč se uchylujeme ke sdílení našich dětí na sítích, je mnoho. Pokusím se shrnout ty nejčastější z nich. Na začátek je ale třeba si říct, že ať máme důvod jakýkoli, v pozadí stojí fakt, že sdílení dětí je v dnešní době prostě normální, běžné. Podle (neověřených) dat sdílí nebo sdílelo své děti asi 75 % rodičů - uživatelů sociálních sítí. Dělají to influenceři a dělají to i “obyčejní” uživatelé. A protože je sdílení dětí normalizované, leckdy nás ani nenapadne se nad ním jakkoli zamýšlet. Děláme prostě to, co dělají ostatní… chceme patřit do nějaké skupiny a cítit pocit sounáležitosti.
Děti na sockách máte? A lajky sbíráte?
Sdílením fotek s našimi sledujícími chceme vyjádřit hrdost a lásku k našim dětem. Děti jsou v myslích mnohých rodičů vrchol toho, co jsme v životě dokázali, a je celkem přirozené, že chceme sdílet, jak jsou krásné, chytré a roztomilé.
Mnohdy máme nutkání se podělit hlavně ve chvílích, kdy naše děti něčeho dosáhnou. Ať už to jsou první krůčky, první naučená písnička, první den ve škole nebo první místo na závodech, chceme vykřičet do světa, jak jsou naše děti šikovné. Chceme se pochlubit a možná, hlavně u těch vyhraných závodů a získaných medailí, taky trochu seberealizovat.
Sbíráme lajky a uznání. Prahneme po tom, abychom cítili podporu až obdiv od našich přátel a sledujících, a obsah s dětmi přitahuje víc pozornosti. Sdílíme vtipné, ale taky záludné okamžiky z našeho života s dětmi, protože se chceme ubezpečit o našem místě v komunitě ostatních rodičů a číst komentáře jako “Jéé, všude je to stejný, haha”.
Radu, prosím! Nebo nějaké korunky…
Velmi populární jsou rodičovské skupiny na Facebooku - ať hodí kamenem, kdo v žádné není. Skupiny jsou velmi často zdrojem podpory ze strany stejně situovaných lidí, jsou zdrojem informací a rad a často nám v nich ostatní členové dokážou skutečně pomoci. Typicky v mama skupinách se sdílí mnohé - od různých dětských milníků, kde jde obvykle právě o to se podělit, po prosby o radu s výchovou, péčí, zdravotním problémem. Mnohdy doprovázeno fotkou nebo videem, zachycujícími někdy skutečně nelichotivé okamžiky života dítěte. Jo, to video svlečeného dítěte na nočníku jsem skutečně viděla v jedné z mama skupin. A dodnes si pamatuji, že jen část komentujících maminku upozornila na nevhodnost zveřejnění takového videa.
Obsah s dětmi na sociálních sítích táhne - a dávno na to přišli influenceři. Ať už mama influencerky na instagramu, nebo family vloggers na YouTube, skupina tvůrců obsahu sdílejících své děti je docela rozsáhlá. Nemám teď tak úplně na mysli influencerky, které se už jako influencerky staly mámami a své děti přirozeně sdílí jako součást svých životů, mnohdy alespoň částečně anonymizované (fotky dětí zezadu apod.), jako tvůrce, kteří na svých dětech vyloženě staví svůj obsah. Sdílí své děti v celé jejich kráse a děti tvoří jádro obsahu daného účtu. Fanoušci je sledují kvůli dětem, ne kvůli dospělým. Extrémní případy pak založí vlastní účet pro dítě a sdílejí jenom dítě a jeho život. Na dětech se dá velmi dobře vydělat - ale o tom zase někdy příště.
Problém č.1: Konsent
Ještě než se začneme zabývat riziky sdílení (čehokoli) na internetu, zastavme se u základního problému zveřejňování informací o našich dětech: konsent. Nebo taky úplně česky, souhlas. Z právního hlediska jsou děti “kompetentní” k udělení souhlasu se zveřejněním svých osobních údajů (mezi něž počítáme právě i fotky a videa s nimi) až s dovršením 15 let. Do té doby máme tuhle zodpovědnost na sobě my - rodiče. Asi je nám všem jasné, že hranice 15 let je, co se sharentingu týče, hodně vysoká a vlastně nám nic moc neřeší.
Otázku toho, jestli něco zveřejníme, nebo ne, si tak musíme zodpovědět sami a sami vyřešit z toho vyplývající střet zájmů: já jako rodič, který chce postovat fotku svého dítěte, vs. moje dítě a jeho zájmy. Dítě, které (ne)souhlas nejspíš ještě ani neumí vyjádřit, nedokáže dohlédnout všechny důsledky zveřejnění a problematiku není schopno chápat. Z právního hlediska (převzato zde) máme jako rodiče povinnost své děti chránit - ve smyslu Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o právech dítěte, ale i GDPR, tj. ochrany osobních údajů, a jednat v jejich nejlepším zájmu.
Sdílení bez souhlasu
Co nám hrozí, když to se sdílením přeženeme? Dítě nás může zpětně zažalovat za nepřiměřený zásah do soukromí, ale to už by byl zřejmě extrémní případ. Především by mohlo jít o narušené rodinné vztahy a ze strany dítěte vnímání porušení důvěry a pocitu bezpečí, které od nás dítě očekává.
A co sdílení fotek našich dětí ze strany dalších rodinných příslušníků, v první řadě typicky prarodičů? Správně by měli mít souhlas nás, tedy zákonných zástupců. To samé samozřejmě platí pro kohokoli dalšího - rodiče ostatních dětí ze školy, kteří pořizují hromadné fotky svých, ale i našich dětí, podobně jako učitelé a další. Vymáhání souhlasu a s ním související diskuze je ale poněkud ošemetnější právě u prarodičů, přeci jen z jejich strany pociťujeme i v dospělosti jakousi rodičovskou autoritu.
Je ale potřeba si nalít čistého vína a prarodiče alespoň upozornit na možná rizika (o nichž se budeme bavit dále) spojená se sdílením. Mnoho z nás má na WhatsAppu nebo Facebook Messengeru rodinnou skupinu, kam posíláme fotky našich dětí pro potěchu prarodičů a tet, ale kolik z nás se zamyslelo nad tím, co se s fotkami děje dále? Máte kontrolu nad tím, komu prarodiče fotky (byť v dobrém úmyslu) posílají dál, aby se “pochlubili vnoučaty”? Máte kontrolu nad tím, co se s přeposlanou fotkou děje dál? Zrovna u fotek určených rodině se s nějakým zakrýváním obličejů a podobně moc nepářeme, že…
Temná strana internetu
První, co asi člověka v souvislosti s tématem sharentingu a zneužití osobních dat dětí napadne, je zneužití se sexuálním podtextem. Scénáře toho, jak může takové zneužití vypadat, jsou vcelku zřejmé.
Fotky odhalující intimní partie nebo zachycující dítě v intimní situaci jsou neznámým člověkem staženy, uloženy, případně i dále šířeny v komunitě… no, úchylů. Dál asi netřeba rozebírat.
Osobní informace o dítěti získané ze sociálních sítí mohou být zneužity ke kontaktu samotného dítěte ve věku, kdy dítě už samo přistupuje na internet. Neznámý člověk tyhle informace využije k získání důvěry dítěte a může s ním pak komunikovat, žádat po něm explicitní fotografie, a tak dále.
Ještě horší je ale zneužití údajů ke skutečnému fyzickému zneužití dítěte: cizí člověk zná jméno dítěte, zná jména jeho rodičů, zná jeho denní rutinu (i tu jeho rodičů), ví, jak vypadá, a tyto informace je schopen využít opět k získání důvěry, tentokrát při fyzickém kontaktu. Na konkrétní dítě si počká třeba před školou (protože z fotek rodičů ví, kam dítě dochází), využije svou znalost jeho osobního života a dítě díky tomu přesvědčí k nastoupení do auta…
(Kyber)šikana
Prostředí školy a dětského kolektivu obecně je další oblastí, která v kontextu sharentingu skýtá značné riziko pro dítě, které má nějakou digitální stopu. Pojmenujme to hromadně šikanou a uveďme si některé konkrétní příklady toho, jakým způsobem mohou být osobní údaje našich dětí zneužity jejich vrstevníky.
Vysmívání: Nepřející spolužák najde fotky našeho dítěte z brzkého dětství, zvlášť ty nepříliš lichotivé. Nebo třeba psaný příspěvek o tom, že má dítě problém s pomočováním či cokoli podobného, který rodiče sdíleli ve veřejných skupinách na Facebooku. Vysměje se oběti buď přímo, nebo nepřímo, tím, že obrázek nebo text sdílí s dalšími spolužáky.
Vydírání: Našel jsem na internetu fotku, kde jsi nahatej u vody. Jestli za mě nenapíšeš úkol, rozešlu ji všem ve třídě.
Bodyshaming: Našla jsem tvou fotku od moře, když ti bylo pět. Ty jsi ale byla tlustá! A vydrželo ti to doteď!
Zneužití identity: Spolužák si stáhne fotku dítěte nahranou rodiči, založí si s ní falešný profil na síti a kontaktuje pod identitou oběti ostatní spolužáky, učitele, kohokoli. Nebo pod profilem šíří třeba nevhodný obsah.
AI a deepfakes
Se zneužitím fotografií prostřednictvím AI se dostáváme do nepěkného teritoria. Díky AI jsou totiž (zase použiju ten výraz, pardon, byť primárně může jít o překupníky pornografického materiálu, ale hoďme je do jednoho pytle) úchyláci schopni fotky našich dětí zneužít k tvorbě deepfake obrázků. V praxi to znamená třeba to, že vezmou obličej dítěte z normální, běžné fotky, a pomocí AI k němu dotvoří nahé tělo. A to tak, že laickým okem nepoznáte, že se nejedná o skutečnou fotografii, ale o zmanipulovaný obrázek. Umíte si představit, jaký může mít tohle důsledek?
Internetem koluje “fotka” vašeho nahého dítěte, možná i v nějaké sugestivní situaci, a kromě toho, že se může šířit mezi úchyly, vzniká riziko, že na ni narazí třeba někdo, kdo vaše dítě zná. A z toho pak samozřejmě plynou další nebezpečí, o nichž už jsem psala nebo píšu dále - zneužití k šikaně, vydírání, a tak dále. Nehledě na to, jak zraňující a stresující je pro dítě (ale i pro rodiče) už jen vědomí, že daná fotka na internetu existuje a vy absolutně nemáte kontrolu nad jejím životem. Nevíte, kdy a kde vyplave na povrch, a děsíte se toho, že se budete někomu snažit vysvětlit, že jde o deepfake.
Nenechme se mýlit, že tvorba nahých deepfake fotek je jen nějaká okrajová záležitost odehrávající se na dark webu. Třeba v článku New York Times, z něhož mimo jiné čerpám, autor zmiňuje existenci (nejméně) 85 stránek nebo aplikací, které tyhle obrázky umí vytvořit. A jde o normálně přístupné, někdy i bezplatné nástroje, které mohou využít jak dospělí, tak třeba i starší děti (a tady bychom se zase vrátili i k tématu šikany).
Digitální stopa
Říkáte si, že ani jeden z těchhle nejnebezpečnějších důsledků se vás netýká? Pak mám ještě jeden bod k zamyšlení. Nejde ani tak o riziko jako o fakt, že cokoli na internet dáte, automaticky nad tím ztrácíte naprostou kontrolu a už nikdy nebudete schopni daný materiál z internetu kompletně smazat. I obyčejné nahrání fotky na Instagram znamená, že daná fotka se ukládá a kopíruje na servery Mety, po nějakém čase ji začne indexovat Google, takže se může objevit ve vyhledávání. Meta a další platformy mají ve svých podmínkách užití, že mohou fotky užívat i bez našeho svolení, takže nad obrázkem ztrácíme plnou kontrolu. Metadata fotografie mohou prozradit i lokaci, kde byl obrázek pořízen, což může znamenat další zásah do soukromí. Ve chvíli, kdy fotku na internet nahrajeme, teoreticky si ji může kdokoli stáhnout a naložit s ní zcela po svém.
Ale můžeme jít ještě dál - už to, že fotku vyfotíte mobilem, většinou znamená, že se automaticky ukládá někam do cloudu, kde své fotky zálohujete. Už v tomhle bodě vlastně ztrácíme 100% kontrolu. Samozřejmě, že tady jsme schopni nějaké riziko akceptovat asi všichni - jestliže máme účty na iCloudu, Google Drive apod. řádně zabezpečené, stejně jako naše mobily a další zařízení s přístupy - riziko úniku a zneužití je relativně malé. A asi dost z nás si řekne, že Apple a Google už toho o nás vědí dost i tak a bez téhle daně bychom prostě nemohli telefon s foťákem ani používat. Je ale dobré mít i tohle na paměti.
Naše děti budou první generací, která má svou digitální stopu už od narození. Těžko hádat, jaké všechny to bude mít dopady, nicméně už teď můžeme odhadnout minimálně to, že život našich dětí, včetně jejich dětství, bude dohledatelný pro jejich budoucí spolužáky, přátele, partnery. Bude dohledatelný pro jejich budoucí zaměstnavatele a vlastně kohokoli, s kým se potkají. Cizí lidé o nich budou moci zjistit věci, které by naše děti jinak o sobě třeba vůbec nesdílely, a to ještě dříve, než se s nimi setkají. Budou vědět, že naše dítě dostalo ke třetím narozeninám dort s Tlapkovou patrolou, i že bylo v deseti letech na dovolené v Itálii. A je na nás rodičích, jak podrobnou digitální stopu chceme svým dětem vytvořit.
Jak sdílet (trochu) méně rizikově
Nejbezpečnějším způsobem sdílení je sdílení žádné. To je bez debat. Nicméně, pokud už chcete svoje děti sdílet, ale tak, aby to bylo aspoň trochu méně rizikové, pak co se týče fotek, volte ty, kde jsou vaše děti zezadu nebo z velké dálky. Pozor na fotky, kde jsou děti ke kameře čelem a vy je sdílíte se zakrytými obličeji (typicky nálepkou nebo emoji): i s tím si AI může dokázat poradit, emoji odstranit a obličej zrekonstruovat.
Redukujte maximum osobních údajů
V obou případech myslete i na to, že i když dětem není vidět do obličeje, stále se dá leccos vyčíst z kontextu fotky: lokace, oblečení a další detaily, případně informace z metadat. Zvlášť pokud sdílíte děti častěji, nebo sdílíte dost i ze svého “dospělého” soukromí, je to pořád hodně informací, které by mohly vést až k identifikaci dítěte. Čili i nad tímto je dobré se zamyslet a alespoň významné, zapamatovatelné detaily z fotky odstranit.
Dobrou volbou je taky sdílet fotky, zvlášť pokud se jedná o ty z cest, v jiný čas a z jiných míst, než kde byly vyfoceny. Jednoduše, jste-li na dovolené v konkrétním hotelu na Mallorce, sdílejte fotky odtud až ve chvíli, kdy letíte domů.
I u textového sdílení cenzurujte jakékoli citlivé osobní údaje o dětech, čili jméno, věk, věci jako zdravotní stav a podobně. Potřebujete-li se ve skupině na Facebooku poradit, využijte možnosti přidat příspěvek anonymně.
Omezte okruh příjemců
Pokud chcete cokoli sdílet, je dobré se zamyslet, jestli si nevystačíte s nějakou omezenější skupinou lidí, jimž příspěvek pošlete. Nesbíráte-li sledující a chcete sdílet fotky svých dětí, můžete si profil na Instagramu přepnout na soukromý. Možností je také sdílet ve Stories pro skupinu Blízcí - story zmizí za 24 hodin a do skupiny Blízkých si vyberete konkrétní uživatele, jimž se story ukáže. Podobně lze také omezit zobrazení příspěvků z vašeho profilu na Facebooku. Nebo zvolte zcela jiný kanál a pošlete příspěvek přímo vybraným lidem třeba přes WhatsApp. Riziko nějaké sice stále existuje, jak už jsem psala výše, ale rozhodně je v tomhle případě menší.
Ptejte se sami sebe
U jakéhokoli příspěvku je dobré klást si základní otázky:
Co to vlastně o svém dítěti jdu zveřejnit?
Kdo všechno se k tomu dostane?
Dá se to zneužít?
Vadilo by mi, že tohle o mně sdíleli moji rodiče, jako dospělému?
A jste-li na pochybách, nesdílejte vůbec nic.