Jsme chronicky online matky?
Jsme neustále připojené - k informacím, radám i životům ostatních. A někde mezi tím se mění to, jak přemýšlíme o vlastním mateřství
Jsem máma. Jsem online. Trávím svoje dny s dětmi a trávím je i na mobilu. Někdy zvlášť, často dohromady. Každý den si říkám, že bych ten mobil měla víc odkládat. Každý den si říkám, že na chvíli potřebuju vypnout a utéct do onlajnu.
Vnímám, že mi sítě někdy nedělají dobře. Nejsem stoprocentně v přítomnosti s dětmi. Mám pocit, že mámy, které sleduju, jsou lepší mámy a ženy, než jsem já. Cítím tlak, že musím dělat x, musím koupit y, abych byla dobrá máma. Vídám fotky a videa cizích dětí a detaily z jejich malých životů a nelíbí se mi to.
Vnímám, že mi sítě někdy dobře dělají. Můžu napsat storýčko o tom, jak mě dneska batole úplně vysálo, a pustit tu frustraci ven. Dostat validující srdíčka a komentáře “Soucítím” a vědět, že v tom nejsem sama. Zeptat se ve skupině plné dalších matek na cokoli, s čím si nevím rady. Najít potřebnou informaci do minuty.
Mámou na internetu
Nedávno jsem psala o tom, jak moc se změnilo mateřství za jednu generaci, mezi našimi matkami a námi. Přimělo mě to hlouběji se zamyslet nad tím, jak moc online svět ovlivňuje to, jaká jsem máma. Jak se chovám, jak vychovávám, jak trávím čas se svými dětmi i ten bez nich. A ačkoli jsem se nikdy nepovažovala za člověka závislého na sítích, musím se ptát sama sebe:
Nejsem chronicky online matka? Nejsme kolektivně my, mámy mileniálky, chronicky online matky?
Chronicky online? Co to je?
Když jsem chtěla definovat, co to vlastně je, být chronicky online (protože to spojení jsem znala, ale nevěděla jsem úplně přesně, co si pod tím můžu představit), zeptala jsem se ChatGPT. Už jen to samo o sobě něco značí - a musím se tomu trochu smát. Nicméně: chronicky online lidé (obecně) jsou ti, kteří dávají přednost online prostředí oproti realitě. Tráví maximum času online, svoje životy validují prakticky jenom skrz sociální sítě. Znají a používají online slang, nadužívají memy, orientují se v online dramatech na sítích víc, než v dramatech reálného světa. Berou online tvůrce obsahu, influencery a jejich kontroverze tak vážně, jako by šlo o život - ačkoli reálně o život vůbec nejde.
Chronicky online matka je z mého pohledu ale někdo trochu jiný. Chronicky online matka za mě není ta, která tráví všechen svůj čas na internetu. Je to ta, která skrze něj přemýšlí o mateřství - hledá odpovědi, srovnává se, inspiruje se… a někdy se v tom všem trochu ztrácí. Možná víc, než by si chtěla přiznat.
V tom už se poznávám. Poznáváš se v tom taky?
Co nás jako mámy v téhle online době definuje? V čem nám bytí a žití online pomáhá? A v čem možná úplně ne?
Informované a zahlcené
Nikdy jsme neměly tolik informací o mateřství jako dnes. Stačí pár kliknutí a víme, jak bychom měly kojit, uspávat, vařit i vychovávat. Sledujeme maminky-odbornice a máme pocit, že konečně víme, jak na to.
Porodní asistentky, pediatričky, psycholožky, lingvistky, spánkové poradkyně, laktační poradkyně, odbornice na dětskou výživu, fyzioterapeutky. Ženy, které sledujeme, abychom se dozvěděly, jak to dělat správně. Abychom zjistily, co v naší péči a výchově chybí. Abychom se ujistily, že to děláme dobře a že naše děti nevědomky nekazíme.
Mít hned na dosah takové spektrum a množství informací je skvělé. Je to ale taky zahlcující.
Dělám to správně?
Profil spánkové poradkyně jsem nezačala sledovat až ve chvíli, kdy nastal problém. Sleduju ho snad od těhotenství. A spolu s ním desítky dalších. Protože - co kdyby se mi nějaká informace náhodou hodila? Každý den tak čtu storýčka a příspěvky, které vlastně nepotřebuju. Informace, které ve mně vyvolávají otázky, které bych si jinak ani nepoložila.
Najednou přemýšlím, jestli je vlastně normální, že se dítě budí třikrát za noc. Že možná dělám něco špatně. Přitom ještě včera bylo všechno v pořádku.
A přesně tohle děláme všechny.
Jasně, nikdo mi explicitně neříká, abych to dělala jako ony, jinak budu špatná máma. Ale podlehnout pochybnostem je neuvěřitelně snadné. Z prostoru, kde bych se měla informovat a inspirovat, se stává místo, kde se srovnávám s ostatními. Kde mám pocit, že bych měla dělat víc. Lépe. Ještě víc. A ještě lépe.
Nejsme jen informované. Jsme zahlcené a pod tlakem.
Natočit, sdílet, lajkovat
První úsměv? Natočit. První kroky? Natočit. První slova? Natočit.
Logické.
Není pyšnějšího pocitu, než vidět svoje dítě růst a překonávat milníky. Jako rodiče to známe všichni. A protože víme, že jednou si je nebudeme pamatovat, všechny ty významné chvíle chceme zaznamenat a uchovat. Vyfotit, natočit, uložit si je, abychom se na ně mohli dívat i za třicet let, když už z našich dětí budou dávno dospělí lidé.
A protože nosíme v kapse tu malou krabičku, do níž se toho vejde tolik, že nemusíme dvakrát rozmýšlet, co si natočíme nebo vyfotíme, zaznamenáváme všechno. Desítky chvil neobyčejných i tisíce chvil obyčejných. Potřeba zachovat výjimečné okamžiky se proměňuje v realitu, kde cokoli naše dítě dělá, my se na něj díváme skrze objektiv našeho telefonu. Kuk, zasměj se! Haló, dívej se sem!
Sdílení jako nová norma
A co dál? Přece si to nenecháme pro sebe. Musíme se pochlubit, jak šikovné naše děti jsou. Vykřičet do světa, co naše děti už všechno umí. Sdílet jejich životy, protože je to norma. Zvalidovat, že naše dítě zvládá to, co ostatní - nebo je v tom lepší. Posbírat lajky a ujistit sami sebe, že záležíme.
Dříve se rodiče realizovali skrze výkony svých dětí ve škole nebo ve sportu. My se dnes realizujeme skrze sdílení našich dětí na sociálních sítích.
Sdílíme svoje děti, jejich životy, jejich jména a jejich obličeje, a častokrát se ani nepozastavíme nad tím, jaký to může mít dopad na jejich budoucnost. (Podrobnější rešerši tématu sharentingu se věnuju tady.) Anebo v sobě naopak neustále analyzujeme otázku, jak moc o našich dětech sdílet, abychom jim neublížili a zároveň z toho sdílení měli i nadále… užitek?
Sdílení mateřství dnes totiž nekončí jen u potřeby podělit se, pochlubit se a posbírat lajky od přátel. U některých se z něj stává obsah. Content. Práce.
Mama-influencing jako nová norma?
Sledujeme běžné mámy, které sdílí detaily a momenty svého mateřství, svá rozhodnutí, často i své děti samotné. Sdílí svůj každodenní život. Ale je to skutečně jejich život?
I když to, co sdílí, vnímáme jako inspiraci nebo zábavu, je to něco víc. Je to realita, která je tvořená tak, aby fungovala. Aby byla zajímavá, užitečná, sledovatelná.
Je to maminka, která chodí dvakrát týdně na kafe a jógu, aby byla v zenu. Měla bych chodit taky?
Maminka, která nakupuje oblečení svým dětem jenom na Bergamu, protože běžná konfekce je neetická, nekvalitní a jak to není z bambusu nebo merina, děti by to nosit neměly. Budou mít moje děti osypky, když je obléknu do Lupilu a H&M?
Maminka, která sbalí svoje tři děti a letí s nimi na měsíc na Tenerife, kde děti jako zázrakem přestávají vzdorovat a pukají vděčností za to, že jim máma ukazuje svět. To abych koupila letenky, jinak svoje děti připravím o půl radosti dětství…
Maminka, která má uklizeno, navařeno a kromě péče o děti zvládá ráno chodit běhat a po večerech rozvíjet svůj vlastní byznys. Nejsem divná, když na rodičáku zvládám jenom ty děti a i tak večer padám na hubu?
Stroj, který samy popoháníme
Jsme toho součástí. Samy popoháníme ten virtuální kolos, kde se z mateřství stává byznys. Kde se z mámy “jako my” stává máma influencerka. Tím, že je sledujeme, reagujeme, vracíme se. Tím, že je považujeme za jeden z referenčních bodů pro vlastní mateřství. Ne nutně vědomě. Ale dost na to, aby se postupně posouvalo to, co považujeme za běžné.
Možná i proto máme někdy pocit, že bychom měly dělat víc. Vědět víc. Sdílet víc. Zvládat víc. Protože ten svět, který sledujeme, tak prostě vypadá.
Jsme v tom samy
Nikdy sama a vždycky sama. Mateřství je jedinečně ambivalentní životní zkušenost. Jako máma nejsi nikdy sama. Dítě je neustále někde poblíž. A když u tebe není fyzicky, je s tebou alespoň mentálně. Část tvé mysli je neustále a nenávratně obsazená dítětem.
Být mámou je zároveň ta nejosamělejší role na světě. Do určité míry je zážitek mateřství nepřenositelný, každá ho prožíváme trochu jinak. I proto váháme, co komu můžeme říct a jak moc toho říkat. Abychom se neshodily. Abychom nevyvolaly otázky, na které samy nemáme odpovědi.
Spoustu pocitů si necháváme pro sebe, protože se stydíme přiznat, že… nejsme po porodu zahlcené jen láskou k dítěti, ale taky strachem, pochybnostmi. Že se nám stýská po jednodušším, bezdětném životě. Že nás nebaví chodit každý den na hřiště, hrát si s dětmi dokola tu samou hru, stokrát ukázat na psa a říct haf haf.
Že být mámou je ten největší dar, ale taky obrovská oběť a my jsme někde po cestě ztratily samy sebe - a je nám to líto.
A proto hledáme souznění
A tak se obracíme do onlinu, protože tam najdeme ženy, které to mají stejně jako my. Pár kliků a jsme mezi maminkami stejně starých dětí, které prožívají to samé, co my. Můžeme se jich zeptat, jak řeší totožný problém, můžeme se ujistit, že je naše mateřství normální, můžeme sdílet naše mateřské zážitky a vědět, že v tom nejsme samy. Hledáme podporu, validaci, souznění.
Cítíme se součástí komunity - a to je to, co nám v reálném světě tolik chybí. Navíc s pocitem větší anonymity je leckdy jednodušší sdílet naše obavy online napůl cizím ženám, než z očí do očí kamarádce. Někdy si tím ale přidáváme další nepotřebné hlasy do hlavy - protože obzvlášť na internetu má názor každý.
Únik od reality… a vlastních myšlenek
A pak je tu ještě jedna rovina - ta tichá, nenápadná. Scrollování u kojení. Procházení Instagramu při uspávání. Jsou to chvíle, kdy máme konečně trochu klidu. Chvíle, kdy si konečně sedneme. Kdy je konečně ticho. A tak saháme po telefonu. Utéct od toho ticha, klidu, nudy; rozptýlit se. Utéct z naší reality. Utéct od vlastních myšlenek. Ocitnout se v prostoru, kde dostaneme okamžitou dávku dopaminu a okamžité uspokojení. Kde si připadáme, že jsme konečně samy. Že je to jenom náš svět, kde jsme samy za sebe, bez dětí.
V tichu i uprostřed dění
Utíkáme ale i ve chvílích, kdy je naše realita přesným opakem. Ve chvílích, kdy si děti hrají - samy, ale i s námi. Možná jsme právě přestimulované a náš mozek potřebuje trochu vypnout, přeladit. Saháme po telefonu jen tak, mimoděk, nevědomky. Zkontrolovat notifikaci. Rychle se mrknout, jestli nám něco někde neuteklo. Na pár vteřin vystoupit z reality, v níž po nás dítě chce po dvacáté za sebou vyšetřit plyšové štěně jako u doktora. Z reality, která je často nudná, stereotypní, točící se kolem dítěte a tak hrozně ubíjející.
“Vyšetřovat. Vyšetřovat. VYŠETŘOVÁÁÁT,” probere mě naléhavý dětský hlas. “Vteřinku,” vyhrknu automaticky, oči stále zabořené do displeje. Rychlý nášup dopaminu střídá hrozivý pocit viny. Místo, abych byla teď a tady s dítětem, jsem myšlenkami jinde. Napojená na tu věc a cizí lidi v ní, místo abych byla napojená na svoje dítě. Dítě, které ke mně vysílá všechny možné signály říkající “věnuj se mi, dívej se na mě, poslouchej mě, buď se mnou”. A já na něj nereaguju. Nebo až když je pozdě.
Fyzická přítomnost, mentální nepřítomnost.
Online mateřství je prostě realita
Být chronicky online matkou není selhání. Je to přirozená reakce na dobu, ve které žijeme - na množství informací, tlaků i možností, které naše mámy neměly.
Možná nejde o to se z toho úplně vymanit. Koneckonců, vymanit se z online světa je v dnešní době spíš kontraproduktivní a značně nereálná představa.
Možná stačí si to občas uvědomit. Čas od času se zastavit a ujasnit si, jestli naše online bytí už nesahá za naše hranice. Nastavit si zrcadlo a pozorovat, jak moc nám online svět zasahuje do mateřství. Jestli nesdílíme víc, než vlastně chceme. Jestli na sobě necítíme až moc velký tlak. Jestli nenastal čas protřídit účty, které sledujeme… nebo se na chvíli odpojit do offlajnu.