Obyčejné momenty, které drží den pohromadě

Ty, kterých si během dne sotva všimnu — a přitom bez nich by to celé nefungovalo

Sedíme v pokojíčku. Ona na posteli, obklopená plyšáky. “Ahooj, štěně, jak se máš? Jedeš taky na chalupu, štěňátko?” dabuje jedno z mnoha zvířat rozprostřených okolo. Zcela zaujatá pokračuje ve skupinové konverzaci, kterou zvířata jejím prostřednictvím doplňují potleskem, výskoky a rozličnými projevy emocí.

Já, v ruce hrnek kávy, sedím hned vedle na zemi. A najednou mi to dochází. Že ta káva, kterou piju, je ještě teplá. Že z mléčné pěny ještě není studené cosi bez bublinek. Že si to kafe vychutnávám. Že mému dítěti stačí, když u něj jenom jsem.

Nepotřebuje, abych si s ní hrála. Nepotřebuje, abych já hrála divadlo s plyšáky. Hraje si ho sama. A já můžu využít téhle klidné chvíle a prostě jen existovat. (A vypít si to kafe teplý.)

A pak mi dojde další věc. Takových momentů, ze kterých můžu mít úplně obyčejnou radost, je v našich dnech vlastně docela hodně. 

Každodenní radosti, které nejsou instagramové

Nedávno jsem se ptala sama sebe, jestli jsem chronicky online matka. A když tam takhle sedím, v jedné ruce to kafe a druhou sahám po mobilu - protože jenom pít kafe, jenom koukat na to, jak si hraje, jenom existovat je málo - říkám si, kolik takových chvil mi každý den uteče, protože si jich vůbec nevšimnu.

Jsou to přitom chvíle, díky nimž si pak člověk říká “ale jo, stojí to za to”. Jsou to momenty, které jsou vlastně nepřenositelné - nevyfotíš je a nedáš si je na Instagram. Jsou teď a tady, jenom pro nás.

A tak si říkám, co všechno mi takhle každý den utíká před očima?

Když chce pomáhat

“Musíme nachystat snídani,” říkám batoleti, toho času ještě v pyžamu, sotva vylezlo z postele. “Tak já ti budu pomáhat!”

Věta, kterou jsem dřív fakt neslyšela ráda. Znamenala totiž hodně nepořádku a nic nachystaného. Stačilo ale, aby trochu povyrostla, a z chvil, kterých se moje perfekcionistické, čistotné já (které se objevuje jen v okamžicích rodičovství a nápadně mi připomíná mou mámu) děsilo, se staly chvíle, které jsem si dokonce začala užívat. To nadšení, které způsobí jednoduše možnost umýt ovoce nebo namazat chleba, je zkrátka roztomilé.

Možná ještě víc mě baví, když pomáhá s úklidem. Ruční vysavač je ve velké oblibě. Kdykoli pronesu “Máme tady drobky, to musíme vysát,” odpověď zní “No tak já to vysaju!” - a už ho zapíná. Sotva ho unese, ale nevzdává se, dokud nezmizí poslední drobeček. Podobný entuziasmus projevuje při utírání prachu i mytí koupelny. A kdo by odmítal dítě, které chce pomáhat?

Když si utře tvář hned po tom, co jí dám pusu

“Můžu ti dát pusinku?” ptám se. Hned mi nastavuje tvář a já neváhám. Jiskry v očích a šibalský úsměv mi napovídají, co se bude dít dál. Je v nich trochu škodolibosti, ale hlavně je tam hravost a humor.

Uhodla jsem. Zvedá ruku a políbené místo okamžitě utírá. “Ty potvoro,” reaguju přesně tak, jak už vím, že očekává. Odměnou je mi záchvat smíchu. 

Když si čte knížky

“Péťa, Míša, máma, táta, kočka Kiki, pes,” vypráví a u toho ukazuje na jednu stránku v libovolném díle příběhů s Péťou. Sedí na posteli a čte si. Sama.

V poslední době oblíbená kratochvíle, která mě naplňuje radostí. Miluju knihy - a od miminka se snažím tuhle lásku předat i jí. A batole? To tu lásku nejen projevuje, ale předává ji zase dál. Svému souboru plyšáků, kteří ji během čtení obklopují.

Když má radost z objevování venku

Písek, kamínky, kytičky, louže, hmyz… Pro mě ty nejobyčejnější věci venku, pro ni objekty k poznávání.

Počítat na zahradě sněženky a každý den kontrolovat, jestli tam ještě jsou. Sbírat kamínky pro tátu a babičku (a nastrkat si je do kapes úplně všude, případně jimi postupně zaplnit auto). Pozorovat mravence a ploštice. Zkoušet, jak moc vycákne voda z louže, když do ní šlápne špičkou boty, versus když do ní skočí celou nohou…

Jo, bývá to otrava, když potřebujeme někam dojít a zastavujeme se, bez přehánění, na každém metru. Když se ale člověk oprostí od vlastního spěchu - protože většinou fakt nikam nespěchám, jen mám pocit, že mi něco uteče a měli bychom jít rychleji - je to vlastně kouzelné.

Když si hraje s tátou

Hodit do postele. Zlechtat. Nosit v IKEA tašce po celém bytě. Házet si na zahradě s plyšovým jezevčíkem. Válet sudy. Schovávat po bytě plyšové štěně a hrát Samá voda.

Fyzická hra, na kterou nemám jako těhotná sílu a mimo těhotenství energii ani buňky. Hra, která produkuje výkřiky, jekot a největší záchvaty smíchu. Hra, na kterou budou i po letech vzpomínat oba.

Když se jí něco povede a má z toho radost

Složila puzzle. Objela na odrážedle celý dům. Na hřišti překonala prolézačku úplně sama. Svlékla si pyžamo bez pomoci.

Z každého sebemenšího úspěchu má radost. Usměje se. Zaraduje se. Zatleská si. Ukazuje mi, jak důležité pro vlastní sebevědomí a sebehodnotu je ocenit sám sebe. Uznat, že se mi něco povedlo, že jsem něco dokončila. Radovat se z vlastních úspěchů, byť z našeho pohledu jde o maličkosti.

Když usne a já se na ni jen dívám

Uspávání je často hroznej opruz. Zahnat dítě do pyžama, vyčistit mu zuby, u toho přetrpět desítky protestů. Soucítit s tím, že si ještě hrozně potřebuje hrát, nebo dělat cokoli důležitějšího, než se chystat do postele, ale stát si za svým. Projít každovečerním rituálem, který trvá minimálně půl hodiny - vyčistit zuby všem plyšákům, převléct je do pyžámek, pochovat je, uložit je ke spánku. Vstřebávat všechny emoce, které dítě ještě pouští ven. Vypáčit ze sebe veškeré zbytky energie na to, aby to proběhlo co nejvíc hladce. Přečíst pohádky podle přání a snažit se u nich neusnout. 

A u toho všeho ignorovat vnitřní pnutí, že už je tolik hodin a zase už nic neudělám. Zapomenout představy klidného večera o samotě nebo ve dvou. Nevnímat myšlenky na ty hory špinavého nádobí a nesloženého oblečení, které na mě čekají. Potlačit nutkání vykašlat se na všechno, zvolat “Tak už konečně spi!”, zavřít dveře a prostě odejít.

Ale pak usne a z kaziče večera se stává nevinný anděl. Výraz ve tváři se uvolní. Tělo povolí tak, že je jako hadrová panenka. Neustálý přísun slov a emocí se přetaví v tiché oddychování. A já najednou zjistím, že vlastně nikam odcházet nepotřebuju.

Že to nejlepší místo na světě je právě tady - vedle mého dítěte. Tam, kde můžu každou chvíli zkontrolovat, že dýchá. Tam, kde můžu beztrestně pozorovat, jak se jí jemně vlní řasy. Tam, kde můžu z čela odhrnout pramínek vlasů, aby ji při spánku nelechtal. Tam, kde když se neklidně zavrtí, stačí na ni jemně položit ruku a ona se okamžitě uklidní. Tam, kde je v bezpečí.

Realita, kterou nejde sdílet

A tak zas a znova zjišťuju, že to pravé mateřství, ta pravá realita, není na fotkách v mobilu. Není v příspěvcích na Instagramu. Není nejspíš ani tady, když o ní píšu. Není to obsah a nikdy nebude. Nedá se totiž přenést. Nedá se optimalizovat. Nedá se sdílet a nedá se vysvětlit.

Jsou to ty chvíle, které nejdou zachytit jinak, než že si je uvědomím a zapamatuju. Ty, které nikdo nefotí. Ty, které si jednou - snad - budu pamatovat nejvíc.

Jsou to chvíle, které možná drží celé moje mateřství pohromadě.