Přípravy na Vánoce s batoletem: představy vs. realita
Taky jste si myslely, že s dětmi budou Vánoce výhradně kouzelné?
Vánoce. Svátky klidu, pohody a rodinného setkávání - a přejídání se cukrovím. Jsou lidé, kteří Vánoce nemají rádi. Já mezi ně nepatřím; ačkoli moje víra v Ježíška je dávno ta tam a stres ze shánění těch správných dárků k mým Vánocům patří už pěknou řádku let, nazdobený stromeček, spousta světýlek a hrnek vánočního punče srkaného u štědrovečerních Pelíšků mě každý rok moc těší. Než jsem měla děti, ačkoli jsem dlouhé roky byla hlavní “organizátor” Vánoc u nás doma, nikdy jsem se necítila být nějak extra pod tlakem. Pečení cukroví mě bavilo, stejně jako jeho konzumace. Zdobení stromečku a dekorování bytu rovněž. Koneckonců ani ty dárky nebyly až taková tragédie - stačilo psát si nápady i několik měsíců dopředu, a většinu jsem pak měla nakoupenou včas.
S dítětem přišla změna.
Jasně, to by asi každý tak nějak očekával. Největší posun ve svém vnímání Vánoc a hlavně stresu kolem nich ale pociťuju až letos, když jsou dceři dva roky. Předloni byla miminko a všechno jí bylo jedno. Loni už ji bavily dekorace a světýlka, každý den dostala na chuť jeden perníček, ale to bylo tak všechno - z dárků ještě neměla úplně rozum a adventní kalendář jí nic neříkal. Ale letos? Přemýšlím, jestli ten rozdíl dělá jen dceřin věk, nebo i nějaké moje vnitřní převzetí toho, jak “mají Vánoce vypadat”, ze sociálních sítí. Asi jsou v tom i moje přehnaná očekávání vůči tomu, na co je dcera dostatečně vyzrálá, zatímco jinde naopak žasnu, co už vnímá (= všechno) a zapisuje si do své malé zvídavé hlavičky (taky všechno).
Adventní kalendář
Nechala jsem se “zinfluencovat” a pořídila domů látkový adventní kalendář s kapsičkami k pověšení na dveře, abych do něj mohla dát dceři na každý den nějaký dáreček. Nebudu jí přece dávat obyč čokoládu, že ano. Moje představa, kopírující instagramové obrázky líbivě naaranžovaných 24 originálních dárečků, byla jasná: malé open-ended hračky, smyslové materiály na sensory play, malé knížky, sem tam třeba merino ponožky, balík lyofilizovaného ovoce nebo malá sklenička ořechového másla. Které dítě by to nechtělo? A která máma by tohle všechno nechtěla svému dítěti koupit a nachystat?
Realita začala pokulhávat ve chvíli, kdy jsem si uvědomila to úsilí, které mě bude stát 1) vymyslet 24 různorodých smysluplných dárků, 2) těch 24 dárků někde koupit nebo objednat, 3) dojít pro ně do několika různých obchodů + AlzaBoxů. Tohle všechno mě bude stát taky dost času, jímž tedy rozhodně neoplývám (zvlášť tím, kdy u sebe nemám dítě a můžu tak shánět dárky pro dané dítě). Pak se přidalo uvědomění toho, že to bude stát peníze - a ne úplně málo. Před Vánoci jako když najdeš. No a završila to myšlenka, že dítě bude každý den dostávat dárek a na konci celého tohohle happy merry období dostane další horu dárků od všech svých babiček, dědečků, prababiček a tet. Dítěti z toho půjde hlava kolem, nebude vědět čemu se má věnovat dřív (takže skončí u už známých a starých hraček) a já to pak nebudu mít doma kam dát. A nalijme si další porci čistého vína - chápe dvouleté dítě souvislost toho, že si v prosinci každý den jde do kapsičky s číslem pro další dárek, s tím, že ke konci měsíce přijde nějakej Ježíšek? Když je to v jeho životě vlastně poprvé, co vůbec vnímá a pamatuje si, že jeho rodiče mu vypráví, že Ježíšek vůbec existuje a že nosí dárky pod stromeček?
A tak vzala idea kalendáře za své.
Jako jasně, je mi to trochu líto a občas mi přijde na mysl, jestli nejsem špatná, líná matka. Ospravedlňuju si to tím, že dítěti je to v tomhle věku fakt jedno, adventní kalendář si s těšením se na Ježíška spojit neumí, já ho aspoň nezahltím dalšími krámy na hraní a těch pár věcí, které by v rámci kalendáře fakt dávaly smysl mu darovat, rozprostřu do následujícího roku.
No a látkový kalendář se nezkazí. Uložím ho do skříně a příští rok, až se bude zase blížit prosinec, udělám tohle: z perníčků, které pečeme každý rok na konci listopadu, odeberu 24 kusů a vyskládám je do kapsiček s čísly. Radost to udělá velkou (perníček denně si dává batole i letos a má z toho hezkou radostnou tradici) a kromě pár minut to nebude stát ani úsilí, ani nervy, ani peníze navíc. Tak.
Pečení cukroví
Další z mých romantických předvánočních představ bylo společné pečení cukroví s batoletem. Loni jí těsto a vykrajování ještě nic moc neříkaly, ale pro letošek jsem měla jasně vysněno, že tohle se určitě ujme. Které batole by nechtělo přiložit ruku k dílu, zvlášť pokud jde o jídlo, může se v tom beztrestně patlat a rozhodovat o tom, které z vykrajovátek se zrovna použije?
Tak i tady jsem narazila. A to, přiznávám bez mučení, nejen ze strany batolete a jeho kapacity soustředit se delší dobu na jednu činnost, u níž se zábavnost s přibývajícími vykrojenými kousky postupně překlápí do otravnosti. Ale také u mojí laťky perfekcionismu a čistotnosti, kterou leckdy neumím snížit tak, aby odpovídala batolecím schopnostem.
Jasně, první minuty rozvalování těsta a následného výběru a použití vykrajovátek vypadaly nadějně. Dítě spolupracovalo, nechalo se instruovat a nechalo si i pomoct. Pak přišlo “sama sama”, výsledkem čehož bylo přesně 0 vykrojených kousků. Těsto zůstávalo nevyválené, protože batole nemělo sílu při válení dostatečně zatlačit. Když jsem batole konečně přemluvila k tomu, aby si nechalo pomoct, vyválené těsto dostalo navrch nálož mouky, protože máma ho při válení občas taky posypává (rozdíl mezi 1g a 100g mouky tu asi nemusím do detailu rozebírat). Úspěšně vykrojené kousky skončily nakonec na hromádce zbytkového těsta k dalšímu zpracování - jak se ukázalo, vykrojit není až takový problém, ale sebrat poté vykrojené kousky z válu a přemístit je na plech tak, aby si vykrojený tvar udržely a zůstaly pokud možno bez několika vtisků dětských prstíků, bylo nad batolecí síly.
Pak už to šlo jen z kopce…
Mé prosby o akceptaci rodičovské pomoci se setkávaly s naprostou ignorací, místy až znechucením. Do mé mysli se začaly vkrádat myšlenky, že takhle tady budeme ještě za týden, čas utíká a já to budu muset pak stejně dodělat sama, ale později, tj. v čase, kdy jsem už chtěla sedět na zadku a mít klid.
Takhle - já vím, že spousta rodičů nechá svému dítěti zcela volnou ruku, vrazí mu těsto a nechá to všechno svému osudu. Upečené dětské výtvory pak pyšně vystaví na instagram a dojímá se nad tím, jak potomstvo už samo peče. Já jsem na tohle (zatím?) moc velký perfekcionista a chci, aby naše perníky vypadaly… prostě tak, jak perníky mají vypadat. Hezky vykrojené, nazdobené. Jo, je to zbytečně stresující, pro dítě omezující a tím o to méně zajímavé. Ale nemůžu si prostě pomoct. Třeba z toho ještě vyrostu (až budu mít děti dvě a nad nějakými perníky zcela rezignuju).
Takže jsme skončily tím, že batole nedostalo svobodu v zacházení s těstem, místo toho dostalo tác, na něj dvě dózy, lžíci, dvacet deka mouky a svobodu sypací. Ujalo se to teda perfektně. Já zvládla dopéct aspoň půlku dávky a batole se na hodinku zabavilo. Vysavač si pak taky užil. No a veškeré další cukroví peču sama, kdykoli se dítěti věnuje někdo jiný.
Zdobení stromečku
Do třetice adventních příprav se pojďme podívat na zdobení stromečku. Tady se realita kupodivu mnohem víc přibližovala mým představám - ale mám dojem, že spíš díky tomu, že jsem, poučena z předchozích nezdarů, svoje představy vzhledem k předchozím zkušenostem ve své mysli stihla adaptovat dřív, než manžel tři dny před Štědrým dnem stromeček narouboval do stojánku v obýváku.
Jednoznačně největší úspěch jsem předpovídala světelnému řetězu hned na začátku zdobení - kterému batoleti by se nelíbila světýlka. K mému překvapení světýlka batole vůbec nenalákala: sedlo si na gauč a prohlásilo, že chce pustit Káťu a Škubánka, díl o tom, jak je pejsek v kočárku (aktuálně velmi oblíbený). Bez větších debat jsem svolila a řetěz kolem dokola stromečku naaranžovala v klidu bez pomocníka. K mému údivu ani výsledný produkt zapojený do zásuvky batole nijak neoslnil.
Na ozdoby se ale nakonec chytla!
Po čtvrtém shlédnutí dílu s kočárkem (a jasném pokynu “Ještě ten stejný díl znova”) jsem televizi řekla dost a dítě dovlekla ke krabici s ozdobami. Nejdřív koukala nedůvěřivě, blýskavé ozdoby ale dětské oči a ruce přeci jen nalákaly. K mému překvapení se nejprve nejvíc ujaly klasické jednobarevné skleněné baňky z Ikey - těch muselo být pověšeno všech 20. A pak se to rozjelo. Dřevěné lamy, všechny na strom. Bílé skleněné šišky, všechny na strom. Papírové ozdoby z loňska, barevně absolutně neladící s koulemi - šup tam s nimi. Nenásilně naznačuju: “Ty ozdoby nemusíme pověsit všechny, tady dole už začíná být plno,” ale nic naplat: “Ještě tohle, ještě tamto.”
Výsledek? Kam batole dosáhlo, tam je ozdobená každá větvička bez výjimky. Ale víte co - ačkoli moje stylistické oko by půlku ozdob nejradši vrátilo zpátky do krabice, tady už jsem se přes to dokázala přenést. Ta dětská radost z další úspěšně samostatně pověšené ozdoby za to fakt stála. A sama si pamatuju na svoje dětství, že právě tyhle chvíle dělaly Vánoce Vánocemi. To, když jsem se mohla zapojit do vánočních tradic a sama pomoci dotvořit doma vánoční atmosféru. To bylo to kouzlo Vánoc.
A o tom to je…
A já si při pohledu na náš ozdobený stromeček říkám, jak nás ty naše děti vážně každým dnem učí. Upozadit kousek svého ega i strachů a nechat je dělat si věci po svém. My už jsme tu příležitost měli, teď je čas nechat to na nich.
Veselé Vánoce ❤️