Day in the life: Před dítětem a po dítěti
…aneb tyhle dva životy se sebou mají jen pramálo společného
6:00
Před dítětem
Zvoní mi budík. Chvíli koukám do mobilu, co nového na sockách. Nová kolekce kosmetiky, recept na proteinové lívance, outfit inspirace do kanceláře. Fotoreport z cesty po Azorech, tipy, jak si poradit s protivným kolegou, trailer na nový seriál na Netflixu. Přemýšlím, co mě dnes čeká v práci - několik callů, připravení reportu, jinak nic výjimečného.
Po chvilce vstávám, docela plná energie. Sednu si, vklouznu nohama do pantoflí a jdu do koupelny. Opláchnu se, převléknu se do sportovního, udělám si espresso. Protáhnu se a jdu si zaběhat na pásu.
S dvouletým dítětem
Spím. Batole vedle mě se začíná vrtět, budím se. “Prso!” Vyhrnu tričko, nastavím prso a zavřu oči. Tak co, usnu ještě, nebo ne? Napadá mě, co dnes budu vařit k obědu a že musíme pro sněhule. Po dvaceti minutách mě to její dudání přestává bavit, bolí mě záda. Přemýšlím, jestli se vzbudí, když jí prso seberu. Po pár dalších minutách to risknu.
Uf, spí dál. Přetočím se na druhý bok, beru mobil do ruky a scrolluju. Fotky jídel pro děti střídá příspěvek o kojení, tipy na správné dětské obutí a rady k boji s dětským nachlazením. Dneska už spát nebudu, hlava jede naplno. Dochází plíny, budu muset objednat na Alze.
7:30
Před dítětem
Dám si sprchu, namaluju se, u toho si pouštím video na YouTube. Rozloučím se s manželem a jdu si nachystat snídani - vločky, protein, chia a další semínka, vše zalévám vodou a nechávám namáčet. Uvařím si velký hrnek kávy a jdu si sednout k počítači. Dnes mám home office, tak jako další 2-3 dny v týdnu.
S dítětem
Dítě spí snad dostatečně tvrdě, scrollování už mě nebaví. Velmi pomalu a potichu se zvedám z postele, atleticko-gymnastickým chvatem přeskakuju zábranu (za tu dobu už mám grif, aby všechno vrzalo co nejméně) a zapínám chůvu. Manžel už dávno odešel do práce. Jako myška se plížím ke dveřím ložnice a modlím se, aby necvakla klika. Dobrý, povedlo se. V koupelně zapínám monitor k chůvě, vyčůrám se, nasadím si čočky a vyčistím si zuby. Víc toho radši nedělám, koupelna sousedí z ložnicí a leccos je slyšet. Jdu do kuchyně.
Kávovar nezapínám, takhle ráno už by ji mohl vzbudit. Připravím aspoň část snídaně - vyndám věci z lednice, nakrájím ovoce a z mrazáku vyndám lívance. Kaši jsme měly včera a dneska by ji nechtěla. Jsem zvědavá, jak dlouho vydrží ještě spát - občas se zavrtí, déle než půlhodina to nejspíš nebude. OK, pojďme si to užít - sedám si ke stolu a jdu si v klidu vyluštit pár sudoku. K tomu si pouštím něco na YouTube - do jednoho sluchátka. “Máma,” ozývá se z chůvy. Hm, tak dneska ani tu půlhodinu.
9:00
Před dítětem
Do prvního meetingu půlhodina, na Teamsech dávám “Přijdu hned” a jdu si dodělat snídani. Ráno jsem si prošla emaily a zprávy na Teamsech, projela si včerejší přípravu na dnešní první meeting a aktualizovala nějaké tasky v JIRA. Přemýšlím, jestli další káva už by byla moc - no asi jo, nechám si ji po obědě. Míchám kaši na plotně a zamýšlím se, co budu dělat po práci. Asi vyrazím na otočku do města, kouknu do Sephory a cestou vezmu nějakou zeleninu k večeři. Domluvím se s manželem, že domů z města můžeme pak jít společně.
S dítětem
Ještě pořád snídáme. V pyžamu, nechtěla se převléct. Čistou plínu považuju za malé vítězství. Po první, rychleji snědené, půlce lívance začínáme krmit zvířata. Na stole máme psa, druhého psa, štěně, několik lam a figurky babi s dědou. “Ham ham ham ham ham,” nabízím všem z nich jogurt na lžičce, než ho mohu nabídnout i své dceři. V opačném pořadí by ho dětská ústa okamžitě odmítla - nebude přece jíst dřív, než nakrmíme kolektiv.
Po druhém snědeném lívanci jsou hrátky obohaceny o koupele babi s dědou ve vodě. Voda je rozlitá na tácu dětské jídelní židle a byla tam poctivě přemístěna z hrnečku lžičku po lžičce (jemnou motoriku je třeba pilovat při každé příležitosti). Talíř se snídaní jsem radši přesunula k sobě na stůl, aby zbytek jídla neplaval taky, a v ruce držím látkovou plínu, kterou zachytávám případné vodopády hrozící invazí na podlahu. Už je 9:30, ale nevadí, aspoň si v klidu hraje. Otvírám Alzu a do košíku házím plíny. “Ven!” …objednám to později.
11:00
Před dítětem
Právě mi skončil druhý dnešní call. S týmem jsme si prošli status projektu a řekli si, na čem kdo pracuje a na čem bude pracovat v nadcházejícím týdnu. Aktualizovali jsme vybrané tasky, koukli se společně na report vyčerpaných hodin z projektového plánu, udělali si malou přípravu na schůzku se zákazníkem a samozřejmě probrali i ty největší novinky z našich soukromých životů. Upravuju zápis a po chvíli rozesílám kolegům. Vyřídím několik e-mailů a zpráv, které mi přišly během meetingu, a jdu si nachystat oběd. U oběda sjíždím socky a čtu si zprávy. Koukám taky na Garmin statistiky ze svého ranního běhu a srovnávám je s těmi z předchozích běhů. Do konce tréninkového plánu, který mi Garmin navrhl, zbývá šest týdnů. Jsem zvědavá, jak zaběhnu poslední, “závodní” běh.
S dítětem
Jsme na hřišti. Raději bych tu bývala byla dřív, abychom stihli oběd a uspání po obědě včas, ale s hodinovou snídaní a následným čištěním zubů, přemlouváním k převlékání, balením svačiny a rozhodováním, který plyšák půjde s námi, to fakt nešlo.
Šplhá na klouzačku, asistuju. “Tak co, jedeš?” Aha, nahoře jsou kamínky. Jasně, ty musíme pustit dolů první. “Podat další!” Jo, tak tady budeme dlouho.
Už během klouzání připravuju dítě na odchod ze hřiště - musíme ještě stihnout zkusit ty sněhule. “Ještě pět minut se můžeš klouzat! Pak musíme jít,” dávám jasný časový rámec, na nějž dítě nereaguje. “Ještě máme tři minuty!” Dětský pohled dává jasně najevo, co si o tom myslí. “Tak poslední minuta, ještě se jednou zklouzni a jdeme.” Dítě se zklouzne a chystá se na další kolo. “Už je čas,” zastavuju ji fyzicky. “Ještě klouzat,” žadoní. Nechci hysterák, v reakci tedy zkouším klasické triky: nejdřív lákačka, že si vyzkouší nové botičky a vybere si sama barvu. “Ne,” vrací se mi odpověď. “Můžeš sama ťapat až do obchodu!” Zkouším další lákadlo. “Ne, vozit.” OK, když vozit, tak chytám dítě a přemisťuju rovnou do kočárku. Moment mírného překvapení evidentně zabral, protesty nepřichází. Uf.
Že byly sněhule v tenhle čas hloupý nápad vím hned po příchodu do obchodu, blíží se poledne a dětská nálada se zhoršuje úměrně s blížícím se časem spánku a rostoucím stupněm únavy. Ač jsme si po cestě xkrát řekly, že budeme zkoušet botičky, na místě se tahle dohoda fakt neujímá. “Vyndáme z kočárku?” “Ne.” “Vyzkoušíme botičky?” “Ne.” “Tak já ti alespoň sundám jednu z bot, co máš na sobě, a půjčím si stélku, ano?” “Neeee!” (…doprovázeno zuřivým kopáním nožičkama…)
Vzdávám to, zkusíme to jindy.
14:00
Před dítětem
Čas na odpolední kávu! Čeká mě příprava reportu, takže ideální příležitost vychutnat si u toho domácí kapůčo. S kávou v ruce si sedám zpátky k počítači a pouštím se do práce, u toho usrkávám tu luxusní, tak akorát teplou mléčně-kávovou pěnu. Do sluchátek si pustím ze Spotify svůj Discover Weekly playlist plný klidného elektra a nořím se do excelovských tabulek. Takováhle nerušená práce mě někdy fakt baví.
S dítětem
Dítě po obědě spí a já mám konečně chvíli klidu. Kafe, které jsem si uvařila hned po uspání, dokud bylo batole v kómatu, piju, oproti mým romantickým představám o pohodlném křeslu a rozečtené knize, na stojáka v kuchyni. Aspoň je teplé, i to se dá považovat za určitý úspěch.
Měla bych si sednout a odpočinout si, ale čeká na mě hora nádobí a taky by se mi hodilo nachystat si dopředu večeři. Udělám teda aspoň tohle a pak si sednu. A sotva svým zmoženým zadkem dopadnu na židli, z chůvy se ozývá “Máma!” Hm, tak zas nic…
Po svačině se chystáme na procházku. Na sobě mám už čtvrtý den ten stejný outfit - sportovní legíny a bundu, u nichž mi nevadí, že se zašpiní, a jsou pohodlné. Vyhnout se totiž mastným dětským rukám nebo zabahněným botám je zcela nereálné. Slušnější kalhoty nebo nedej bože kabát jsem na sobě neměla snad od té doby, co batole chodí.
“Chceš do kočárku, nebo budeš ťapat a kočárek necháme doma?” “Ťapat!” Kočárek tedy zůstává doma a vyrážíme. Rychlost naší chůze se, tuším, pohybuje okolo kilometru za půl hodiny. Sbíráme kamínky, opakovaně je házíme do kaluží, stojíme u každého plotu v ulici a já jen brzdím dětské snahy strkat mezi pletivo své prsty. Po každém delším ušlém úseku cesty (tj. každých cca 50 metrů) se dětské ruce zvedají k nebi a ozve se: “Nosit!”
17:00
Před dítětem
Mám padla, jsem na cestě do města. Je docela chladno, takže jsem vytáhla svůj vlněný kabát a kotníkové boty na platformě. V obchodním centru si projdu pár obchodů jen tak na kukačku, nakonec skončím v Sephoře, kde si koupím tři nové kousky do sbírky kosmetiky v celkové ceně kolem dvou tisíc. Není nad to si udělat radost. Slečna prodavačka mi u pokladny chválí manikúru, kterou jsem si udělala včera večer. S úsměvem poděkuju a těším se, až novou kosmetiku vyzkouším doma.
Ze Sephory už mířím ven za manželem, abychom se spolu prošli domů. Po cestě si vyprávíme zážitky z pracovního dne a domlouváme se, na co se večer podíváme na Netflixu.
S dítětem
V hlavě odpočítávám minuty do příchodu manžela z práce. S dítětem teď stavíme domečky pro zvířata a je to vlastně docela klidná aktivita, ale po celém dni toho mám dost. Dítě mluví mimo spánek 24/7, veškerá důležitá sdělení (tj. minimálně polovinu mluveného obsahu) opakuje tak dlouho, dokud neodpovím, a já už mám vymluvenou díru do hlavy. Potřebuju ticho a klid. Potřebuju zavřít do komory se senzorickou deprivací. Pro mě by to nebyla terapie vlastními myšlenkami - pro mě by to byla oáza klidu, nebeský mentální odpočinek. Hotový wellness pro můj mateřský mozek.
Konečně slyším bouchnout vstupní dveře, dítě vyskakuje od hry a radostně volá “Táta!” Tuhle radost shledání jim moc přeju. A jemu přeju, že na něm dítě teď bude až do večera viset. Ach, ty výhody celodenní nepřítomnosti!
Jdu si “odpočinout” do kuchyně - začnu chystat večeři a říkám si, že bych se mohla odhlučnit nějakou hudbou do sluchátek. Po delší době otvírám svůj Discover Weekly na Spotify, ale marná snaha, tady se nic nezměnilo - v seznamu vidím jednu dětskou píseň za druhou. Znechuceně apku zase zavřu, otevřu Audible a pouštím si rozposlouchanou knížku. Aspoň tady je to stále moje. Zatím.
20:00
Před dítětem
Sklízím nádobí po večeři, zapínám myčku a jdu se do koupelny odlíčit. Nejdřív ještě tedy rychle zkouknu svoje nové poklady: nová paletka očních stínů, tvářenka a lesk na rty. Všechny barvy vyzkouším na hřbetu ruky a blažím se jemnou texturou.
Pak se odlíčím, dočistím pleť kyselinou glykolovou, aby se mi nedělaly suché šupinky a pleť byla hebká a zářivá, navrch rozetřu vyživující sérum a nakonec noční pleťový olejíček. Zkontroluju vše v zrcadle, vezmu si brýle a jdu si k manželovi sednout na gauč. Otevíráme balík čipsů a zapínáme Netflix. Žádné povinnosti už mě dneska nečekají, jen zasloužený relax.
S dítětem
Uklízím v kuchyni po večeři a těším se, až si konečně na chvíli sednu. Nejdřív ale musím vyskládat myčku, umýt nádobí, které do myčky nedávám, uklidit okolí dětské židle a vyndat prádlo z pračky, aby se dosušilo dřív, než půjdeme spát. Batole si teď hraje s manželem a za chvíli půjde do pyžama.
Což mi připomíná, že bych se měla jít nejdřív ještě umýt a vyndat si čočky, protože po uspávání už není jisté nic. Dneska nejsem namalovaná, takže je to rychlovka; šířka významu slova skincare se v mém životě po porodu smrskla na vyčištění pleti jen v ty dny, kdy jsem namalovaná (což není nějak často) anebo tehdy, kdy už mám obličej jako struhadlo. V Sephoře mě viděli naposledy loni před Vánoci. Aspoň ušetřím…?!
Jakmile mám hotovo, sedám si na chvíli k počítači, do ucha si dávám jedno sluchátko (abych slyšela případné SOS) a pouštím si nějaké nenáročné video na YouTube. Dala bych si čipsy, ale teď se to nehodí, batole by mě mohlo načapat a pak by chtělo taky, a to nechci. Přemýšlím, jestli si stihnu udělat nehty, které si chci udělat už minimálně týden, ale už je na to pozdě, lak by mi nedoschnul dřív, než budu muset jít uspat. Beru do ruky aspoň pilník a zkrátím jen to nejnutnější. Kde jsou ty časy, kdy jsem na nehty měla dvě hodiny a mohla si je nalakovat klidně každý den jen tak z plezíru.
23:00
Před dítětem
Dokoukali jsme dva poslední díly série na Netflixu a jdeme si lehnout. Ještě si přečtu pár stránek knížky, muž kouká do mobilu. Když se mi začnou po chvíli zavírat oči, zhasínám lampičku, otočím se k manželovi a hlavu si dám na jeho rameno. Dáme si pusu na dobrou noc, chvilku si ještě povídáme a za chvíli oba spíme.
S dítětem
Dítě spí. Dneska to trvalo asi hodinu: půl hodiny čtení knížek a půl hodiny dudání, než dítě úplně odpadlo. Tedy spíš lepší večer, některé dny nám uspávání trvá i déle. U uspávání musí být jen jeden z nás (ke konci tedy já, nositel prsa - bez něj to zatím moc nejde), jinak se dítě nedokáže zklidnit a zvládne nám skákat po hlavě klidně až do půlnoci.
Někdy mám při uspávání plány, jak po uspání vylezu z postele a půjdu něco dělat - nebo si jen sednu na gauč a po roce si pustím něco na Netflixu. Marná sláva, uspávání má obvykle obousměrný efekt a já po hodině čtení dětských knih zvládnu jen tupě koukat do mobilu. Svou knížku mám rozečtenou už tak čtyři měsíce, ale už nemám sílu ji ani otevřít. Oči se mi začnou zavírat do pěti minut a nápady na odchod z ložnice jsou dávno ty tam.
Kdy si šel lehnout muž, netuším.
2:00
Před dítětem
Spím. Muž se zavrtí, v polospánku zjistím, že jsem se otočila zády. Přetáčím se zpět, přitulím se. Spím dál.
S dítětem
Dítě kňourne, okamžitě jsem vzhůru. Mávám rukou před červeným nočním světýlkem, aby se rozsvítilo a já mohla zkontrolovat situaci. Dobrý, jenom se jí něco zdá. Zjišťuju, že jsem nalepená na postelové zábraně. Vedle mě leží batole roztažené přes půl postele, hlavu má u mě, nohy má zapíchnuté do manželova břicha. Ten je nalepený na zábraně na druhé straně. Je neuvěřitelný, jak hodně místa umí zabrat takovej malej človíček.
Tyvado, plíny. Tak zítra.
… Nebo prostě už nedostane žádný.