Mezi Mámou a sebou
O vnitřním konfliktu mateřství a cestách, jak ho zklidnit
Často teď přemýšlím o tom, jak moc změnilo mateřství můj život. Asi je to i tím, že jsem podruhé těhotná a trochu (dost) se děsím, co s mým, přeci jen už zaběhnutým životem s jedním dítětem udělá dítě druhé.
Tady na stránkách jsem pro tu změnu použila frázi “otočilo vzhůru nohama”, a ačkoli je to fráze v tomhle kontextu značně otřepaná, nemůžu si pomoct, za mě je velmi výstižná. Dítě vám prostě život naruby obrátí a vy se s tím musíte nějak popasovat. Navyknout si na svůj nový život, kde hlavní roli najednou nehrajete vy, ale to mrně. Zavést úplně nové rutiny a úplně jiný denní (a noční…) režim. A postupně v tom novém životě nacházet skuliny, kam ze svého starého bezdětného života zapasovat aspoň minimum věcí, které vám fakt chybí.
Myslím, že tenhle vnitřní dialog vedeme v určité míře každá, a chtěla bych ho nějak uchopit a verbalizovat, abych si zaprvé utřídila myšlenky a zadruhé poskytla prostor pro souznění, že to nejspíš všechny mámy cítíme podobně.
Rozdělená na dvě poloviny
Připadám si rozdělená na dvě poloviny. Jednou polovinou jsem máma a tou druhou jsem moje původní já. Tyhle dvě poloviny jsou skoro neustále v konfliktu a já se snažím je sladit tak, abych se z toho nezbláznila.
Polovina Máma chce být tou nejlepší mámou pro své dítě. Chci mu být 24/7 k dispozici. Chci mu poskytnout bezpečné, podporující prostředí, pocit domova, bezpodmínečnou lásku. Chci na něj být neustále milá, empatická, mluvit na něj v klidu, bez zbytečných emocí. Chci být jeho průvodcem a podporovatelem pro fyzický i mentální vývoj. Chci mu vařit co nejzdravější, nejrozmanitější, nutričně vyvážená jídla. Hrát si s ním tak, aby to podporovalo jeho rozvoj. Chodit s ním každý den ven, aby mělo dostatek čerstvého vzduchu a pohybu. Smát se s ním, objímat ho, milovat ho.
A pak je tu moje Já
Moje staré Já - to, které po porodu jako by přestalo existovat, ale s vývojem dítěte a postupem času se vrací. Je čím dál hlasitější v tom, že má taky svoje potřeby, které chce uspokojit. Vrací se mi vzpomínky na to, jaký byl život před dítětem. Když přijde manžel z práce, vybavím si, jak jsem taky takhle přicházela. Doma mě čekal klid, možná nějaké vaření nebo úklid, u nichž jsem si mohla pustit nahlas hudbu nebo seriál a napůl relaxovat, s čistou hlavou.
Závidím mu. Závidím mu, že každý den chodí do práce a je na té cestě úplně sám. Nikdo na něj nemluví, může přemýšlet, o čem zrovna chce, může třeba poslouchat audioknihu, nebo taky vůbec nic. Závidím mu, že se v práci potká s dalšími dospělými lidmi a za den vede x dospělých konverzací. Závidím mu, že si může kdykoli uvařit kafe a ještě teplé si ho v klidu u stolu vypít. Závidím mu, že si může dojít na záchod hned, když ho to napadne, a sedí tam nerušeně, sám, nikdo nic nekomentuje a nikdo se mu nekouká za zády nebo mezi nohama do mísy. Závidím mu život, který jsem měla taky a teď už ho nemám. Truchlím po svém starém životě a snažím se smířit s tím, že už ho nikdy žít nebudu.
Vnější i vnitřní konflikt
Jestli se v tomhle vidíte, vidíte se určitě i v tom, že snaha nějak skloubit nebo sjednotit tyhle dvě identity v jeden celek mi v 99 % času připadá jako sisyfovská práce. (To je ten, který tlačil kámen do kopce a těsně pod vrcholem mu ten kámen vždycky spadl zpátky dolů. Takže práce sisyfovská je práce marná.) A ono to vlastně dává smysl, proč tomu tak je - ty dvě identity jdou v zásadě proti sobě. Údělem mámy je popřít sama sebe (tedy moje Já) a upřednostnit svoje dítě. Naproti tomu moje Já chce mít sebe na prvním místě. Takže kdykoliv si udělám kafe a jdu si ho vypít hned, dítě na mě někde musí čekat. Kdykoli si jdu na záchod sednout hned, když začnu potřebovat, dítě musí - i za cenu emocí, které musím zase vstřebat jako Máma, takže i tady za to dál platím - počkat (o zavření dveří na WC nemůže být řeč).
Nejde ale vlastně ani tak o tenhle explicitní, vnější konflikt s dítětem - ten konflikt se odehrává hlavně ve mně uvnitř, aniž by o něm kdokoli další věděl. Je tady, když se dítěti věnuje táta nebo babička a já hlídám hodinky a přemýšlím, jestli už není ta moje půlhodina u počítače moc dlouhá a neměla bych se jít zase zapojit. Je tady, když si sednu na gauč s knihou a vyčítám si, že bych měla spíš jít uvařit oběd do zásoby nebo protřídit dětské hračky. Je tady, když dostanu hlad, ale dítě si zrovna hezky hraje, takže to (já) počká. Je tady, když hlídám, jestli má dítě dostatečně teplé ponožky a v batohu tři druhy rukavic, zatímco na sebe hodím to první, co mi přijde pod ruku, a celou dobu na hřišti klepu kosu.
Exploze a vina
A tenhle konflikt, který v sobě máme při desítkách situací denně, v sobě držíme, běží nám v hlavě bez zastavení, chceme ho umlčet, ale čím víc ho potlačujeme, tím blíž máme k explozi, která dřív nebo později přijde. Promluvím na dítě hlasitěji a ostřejšími slovy, než bych chtěla. Vynadám manželovi za nějakou blbost, která je mi jindy úplně jedno. Rozbrečím se kvůli maličkosti.
Po explozi následuje obrovský pocit viny, protože co jsem to za mámu, když dávám přednost sobě a ne dítěti, co jsem to za mámu, když nenechám dítě dokončit rozestavěnou velestavbu a odcházím na záchod dřív, než má hotovo, co jsem to za mámu, když chci aspoň 3 minuty ticha, kdy na mě nikdo nemluví, když mi dítě zrovna potřebuje sdělit něco obrovsky důležitého? Co jsem to za mámu, když nejsem (a nechci být!) 24/7 jenom máma?!
Jak z toho ven?
Nemám odpovědi ani řešení. Mám jen pár cest, které mi reálně pomáhají tenhle věčný konflikt aspoň trochu zmírnit. Laskavým způsobem upřednostňují polovinu mého Já před polovinou Máma, protože právě tahle polovina je ta upozaděná.
Čas pro sebe
Dlouho mi trvalo, než jsem akceptovala, že vůbec mám nárok na nějaký čas pro sebe. Po porodu je těžké to malé křehké miminko dobrovolně opustit… a ne vždy nám to dovolí. Postupem času jsem musela akceptovat i to, že je moje zodpovědnost si čas pro sebe alokovat a domluvit se (s manželem, babičkou, …) na “náhradní” péči o dítě. Ano, většinou vám volný čas nikdo na stříbrném podnose servírovat nebude - to ale neznamená, že by vám nevyšli (a často velmi rádi) vstříc.
Čas pro sebe má mnoho podob i délek - i tohle jsem se musela naučit v sobě akceptovat. Někdy třeba - na denní bázi, během běžných dní - stačí půlhodina, hodina, kdy se dítěti po příchodu z práce věnuje čistě jenom manžel a já si můžu dělat, co chci. Velmi těžké pak bývá prioritizovat v sobě skutečně volný čas oproti času “teď mám hodinu na to tady v klidu uklidit”. Mnohokrát jsem se chytila do pasti domácích prací místo času pro sebe - jenže pak zjistíte, že hodina utekla, máte sice vyžehleno, ale teď, když byste si fakt už rádi sedli na zadek, na to zase není čas. A reálný odpočinek nebo sebepéče jsou ty tam.
Jednou za čas pak potřebuju úplně vypnout na delší dobu. Ano, není to ani zdaleka tak často, jak bych skutečně potřebovala, ale k přežití v míru to stačí. Teď, když jsou dceři skoro dva a půl, se delší úseky času, kdy nejsme spolu, plánují i realizují mnohem lépe. (Takže jestli máte doma roční dítě, pracujte hlavně na menších každodenních dávkách, a pokud delší hlídání ještě nejde, nebojte, to přijde.) Dcera beze mě vydrží i celý den a já ji tak můžu poslat třeba s tatínkem za babičkou a doma nejen dohnat ty všudypřítomné domácí práce, ale taky si užít pár hodin skutečného volna.
I zírání z okna se počítá
A co během času pro sebe dělat? Zdálo by se, že odpověď na tuhle otázku bude vždycky jasná, ale možná zjistíte, že to tak není. Mám dny, kdy si plánuju, že budu dělat leccos produktivního, ale v danou chvíli jsem natolik vyšťavená, že prostě jen sedím a tupě koukám do mobilu. I tak se ale dá vypnout - odpojíte svoje myšlenky od dítěte a domácnosti, na chvíli se ztratíte ve světě napůl cizích lidí na sociálních sítích a mozek si i takhle odpočine.
Dalšími variantami jsou, máte-li chuť a energii, pohyb, čtení (včetně audioknih, ty mě v mateřství vyloženě zachraňují), nebo věnování se jakémukoli koníčku, který vás zrovna baví. Nebo třeba učení se novému jazyku (sama jsem si k posledním narozeninám nechala koupit základní online kurz němčiny) nebo hře na hudební nástroj. Anebo třeba vana.
Hranice
Už jsem se toho trochu dotkla - uvědomila jsem si, že jestliže chci uspokojovat své potřeby (a dříve nebo později je uspokojit musím), je nutné začít od sebe. Stanovit si hranice, kde končí moje mateřská oběť a kde začíná potřeba žít i svůj vlastní život. Ano, tahle hranice je fluidní, mění se s věkem dětí i podle aktuální situace a možností u nás doma. Ale pořád existuje a já jsem ta, kdo si musí tuhle hranici hlídat.
Když je dítě malé, jde zejména o už zmíněnou nutnost říkat si o čas pro sebe směrem k partnerovi, případně dalším lidem, kteří jsou schopni o dítě (aspoň krátce) pečovat.
U starších batolat je to ale už trochu jiné. Dítě pořád mluví, projevuje emoce a vy je s ním musíte x-krát denně zpracovávat - a vy jste ta, kdo to všechno vstřebává. Dítě stále vyžaduje nonstop pozornost, ale už je ve věku, kdy ji životně nepotřebuje pokaždé a hned dostat. Je možné svoje hranice začít vytyčovat i vůči dítěti samotnému - dát občas přednost sama sobě. TEĎ si udělám kafe, TEĎ si dám svačinu, TEĎ si dojdu na záchod. Dítě se musí naučit přizpůsobovat - a je to dobře. Učí se, že ne vždy jsou v rámci rodiny jeho potřeby (nebo to, co zrovna chce) na prvním místě, a že i máma je samostatná jednotka s vlastními potřebami, které se musí naplňovat.
Hranice i vůči sociálním sítím
S hranicemi se chci zastavit i u sociálních sítí. Pokud jste jako já, počínaje těhotenstvím se váš feed postupně přeměnil v přehlídku matek. Je fajn vidět, že další maminky řeší podobné problémy jako my, a je fajn mít k dispozici maminky s odborností, jako třeba fyzioterapeutky, dětské lékařky a podobně. Hlídejme si svoje hranice ale i tady. Ne všechno, co nám sociální sítě a lidé na nich servírují, nám dělá emočně dobře. Takže až budete příště scrollovat a u nějakého příspěvku si řeknete “Sakra, jak to dělá, že je tak dobrá máma, stíhá uvařit, uklidit a ještě jet s dětmi na výlet, zatímco já si za celý den sotva dojdu na záchod?” - není nic jednoduššího, než dát unfollow. Obklopujme se podporou a pozitivnem.
Flexibilita a kompromis
Těžké, ale nezbytné je opustit představy ideálně vypadajícího odpočinku a najít v sobě dostatečnou flexibilitu na to akceptovat aktuální reálné možnosti a spokojit se i s minimem. Jinými slovy - berte, co jde. Ano, ve velké většině případů nebude právě naskytnutá příležitost času pro sebe ani dostatečně dlouhá, ani nebude možné ji strávit tak, jak bychom si zrovna přály. Ale postupem času zjistíme, že brát vše je prostě nutnost, protože když příležitost nevyužijeme teď, příště taky třeba nebude. I každých pár minut bezduchého zírání z okna se počítá.
Nikdy nejsem úplně správně
Závěrem se chci podělit o jednu myšlenku, která mě psaním na tohle téma od začátku doprovází:
Nikdy nejsem úplně správně. Ten pocit je hroznej, když si najde tu správnou chvíli, sžírá vás zevnitř, a nikdy nejde úplně vytlačit. Už navždycky tu budeme Já i Máma v jednom těle; jednou víc Já, jindy víc Máma, nikdy na sto procent a nikdy bez vnitřního hlasu té druhé.
A tak se snažím, ve světlejších chvilkách, na to pohlížet i jinak, a snažím se chytat myšlenek, které mě navádějí i pozitivnějším směrem:
Možná nejde o to, aby jedna nebo druhá polovina vyhrála - možná je to jen o tom, naučit je spolu žít v jednom těle. Možná vzniká nové já, kde tyhle poloviny nejsou věčně v konfliktu, ale v souladu. Možná jde o to, si ze starého Já ponechat to důležité, co za to stojí, a rozšířit ho o ten obrovský mateřský svět. Nebýt věčně na dvě poloviny, ale stát se jedním celkem.