Cestování s dětmi. Za odměnu, nebo za trest?
Sbalit celý byt, přizpůsobit jim veškerý program a vůbec si neodpočinout - to je dovolená s dětmi. Stojí cestování s dětmi vůbec za to?
Jako bezdětná jsem cestování milovala. Už jen vybírat doma destinaci, strávit hodiny čtením cestovních blogů a z nich poskládat ten nejlepší itinerář, zaplnit složku na online mapách desítkami špendlíků zajímavých míst, naplánovat trasy výletů, slintat nad fotkami na Instagramu… I vybírání ubytování nebo zajištění půjčení auta měly svoje kouzlo pro organizačního maniaka, jako jsem já. Z šedivého zimního počasí doma za oknem jsem se mohla v duchu přesunout do vybraného cíle naší příští dovolené a nabít se energií, jež mě pak přenesla přes těch několik měsíců zbývajících do léta, jinak plných práce a každodenní všednosti. Balení, nákup chybějících nezbytností nebo kontrola dokladů pak už byly trochu opruz, ale pořád se to dalo.
S dítětem se, jak jinak, charakter cestování dost změnil. Jednou z největších změn, které platí dodnes (byť za těch dva a půl roku, co je batole na světě, je člověk už na leccos navyklý a má leccos v paži), je to obrovské množství krámů, které musíte vozit všude s sebou. A je jedno, jestli jedete na jeden den, nebo na dva týdny - kromě množství plen a pár kusů oblečení navíc musíte tahat prostě všechno. A bohužel, s věkem dítěte se objem nijak nezmenšuje.
Ať kojenec, nebo batole - balíte všechno
To máte tak - když je to mrňavý, potřebujete mimo jiné kočárek s korbou, nosítko, milion bodýček na převlečení, protože to kaká a čůrá často až na záda, horu látkových plen, protože to taky blinká a slintá, horu plen na přebalení, včetně podložek a ubrousků, hrací deku, hračky, chůvu, lékárnu plnou všeho, protože s miminem prostě nikdy nevíte…
Pak to trochu povyroste, dejme tomu za rok: místo korby sporťák, nebo rovnou sportovní vozík, nebo třeba vozík a k němu skladné golfky. Milion bodýček vystřídá milion tepláků, dítě leze nebo začíná chodit (a padat), takže se venku i vevnitř válí ve všem možném. Látkové pleny ne kvůli blinkání, ale kvůli utírání jídla z dítěte i z perimetru minimálně metr kolem dokola. Jídelní židličku, cestovní postýlku nebo zábranu na postel…
Pak to zase povyroste, dejme tomu o další rok: chodí, ale ne pořád a ne daleko, takže - vozík / sporťák / golfky / krosna, v nejlepším případě kombinace aspoň dvou. Odrážedlo, helma. Oblečení na převlečení - už moc nepadá, nehodí na sebe úplně každé jídlo, ale zase lítá po hřišti, v kalužích, všude. Teď navíc potřebuje i boty a určitě ne jenom jedny. V dešti ho neschováte pod střechu korby, kde bude spokojeně ležet a kde vám stačí jeden teplý overal, ale musíte tahat oblečení na všechny alternativy počasí. Hračky jsou čím dál sofistikovanější a bez nich to taky nejde - stavebnice, několik knih, duplo, panenka, pět nejoblíbenějších plyšáků, kameny posbírané během štosování tašek do auta…
Ano, na devíti měsících dítěte jsme si na auto koupili rakev.
Přizpůsobování se nevyhnete
Další velkou a nepopiratelnou změnou, se kterou se člověk musí smiřovat přeci jen o něco déle, než s nutností zabalit pokaždé celý byt, je samotná náplň cesty. Jistě, všechno se dá naplánovat tak, aby dítěti bylo přizpůsobeno jen nezbytné minimum. Ale - zaprvé, s dítětem nevíte dne ani hodiny, kdy vám do plánů hodí vidle špatným spánkem, rozmrzelostí nebo nemocí, a zadruhé, s růstem dítěte zjistíte, že nepřizpůsobit výlet jemu prostě nejde.
Samozřejmě, že malý kojenec nevyžaduje o moc víc než vaši přítomnost a přístup k prsu nebo lahvi na požádání. Nevyhnete se ale častému přebalování, převlékání, kojení / krmení a s nimi spojenou logistikou. Všechno tohle zabere čas, obvykle k tomu potřebujete aspoň kousek přijatelného prostoru a určitý um logisticky improvizovat. U batolat tohle sice odpadá, ale přibývá zase potřeba dítě aspoň občas zabavit “jako dítě” - hrát si s ním, strávit čas na hřišti, nemůžete ho celý den jen tak nosit v nosítku a ujít s ním dvacetikilometrovou túru, jako jste byli zvyklí i třeba s miminem. Batole už je prostě samostatná lidská jednotka s vlastní hlavou, a pokud chcete výlet prožít v klidu a míru na všech stranách, určitému přizpůsobení se nevyhnete.
Takže zatímco když byla dcera malá, do plánovaných tras na mapách jsem přidávala záchytné body jako toalety nebo lavičku; teď už přizpůsobuju i samotnou trasu (Ujde to sama? Ujdeme to my s krosnou s 15kg dítětem na zádech?) a záchytnými body jsou hlavně dětská hřiště a restaurace, kde se nají i malé dítě.
Někdy to dopředu vzdáte
A co z toho vyplývá? Je dost možné, že až si tohle všechno vyzkoušíte, občas zjistíte, že ačkoli máte před sebou možnost někam vyrazit, radši prostě zůstanete doma. Ta vidina nutnosti všechno nachystat, zabalit a pak doma zase vybalit a vyprat; vidina toho, že vám trasa potrvá klidně třikrát čtyřikrát déle, protože se budete chtě nechtě muset někde několikrát zastavit; představa, že dvouleťák bude mít poslední dva kilometry, nebo nedejbože celou cestu domů hysterák, ve vaší mysli vyrostou v horu, přes kterou prostě nebudete mít vůli přelézt.
Ano, je to škoda a pokud to fakt vzdáte, bude vám to zpětně líto. Budete si připadat jako nejhorší rodič na světě, který upřednostnil vlastní lenost. Ale ona to většinou není lenost - je to spíš paralýza. Paralýza strachem z toho, jaké všechny komplikace nás na cestách potkají. Paralýza z té hory práce, v níž spočívá už jen výlet naplánovat a nachystat. A přirozenou reakcí je i to, že se tomuhle nepříjemnu prostě chceme vyhnout - zůstat v klidu domova, kde máme všechno po ruce a kde většinu problémů umíme vyřešit tak nějak automaticky. Dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, neumí si tu mentální zátěž cestování s dětmi představit.
Jindy ale ne… A bude to stát za to
A teď přichází to světlo na konci tunelu, ten nadějný obrat, na který během posledních zoufalých vět všichni čekáme: Ano, pokud přeci jen vyrazíte, s dětmi se cestování dostává do jiné, kouzelnější dimenze. Mentálně si musíte odmyslet všechna ta negativa a komplikace, ale jasně, že to tak je - vidět v dětských očích nadšení z toho krásného výhledu… no dobře, tak z toho hřiště, co tu stojí hned u restaurace - ale ano, stejně jako všude jinde, i cestování má svoje kouzlo, když věci vidíte i dětskýma očima.
I když třeba túru musíte zvládnout během času, kdy dítě chrní v krosně na vašich zádech a vy u toho sotva funíte a říkáte si “Mám já tohle zapotřebí?”, to, že si v cíli sednete u té restaurace na zadek, dáte si to vysněné pivko nebo kafe a sledujete dětské nadšení z houpačky s krásnými výhledy v pozadí, prostě je odměna. Ani to, že dítě nakonec radši zkoumá kameny a louže na zemi, než aby ocenilo vaše umně vytvořené storýčko s dechberoucí krajinou, vám nakonec vadit nebude. Dětská radost ze všeho je nakažlivá a nakazíte se i vy.
Cestování s dětmi za tu námahu stojí
Trochu vážněji: proč vlastně cestování s dětmi ve většině případů skutečně stojí za tu námahu? Zaprvé - je to produktivně strávený společný čas. Tvoříte spolu vzpomínky, na které minimálně vy nikdy nezapomenete, a možná se budete divit, jak dlouho a v jak brzkém věku si vaše dítko bude aspoň něco z vašich výletů taky pamatovat. A společné vzpomínání a prohlížení fotek z výletů je moc milá aktivita. Zadruhé - byť si sami rozhodně neodpočinete, změna prostředí vám prospěje. Hlavně pro nás mámy, trávící většinu času s dítětem doma nebo v blízkém okolí, je cesta kamkoli značnou mentální vzpruhou.
Zatřetí - děti díky cestování zažívají něco jiného, nového, oproti každodenním rutinám, kterým se doma prostě nevyhneme. Zažijí jinou přírodu, jiné město, jinou zem… Miminkům asi ne, ale už starším batolatům cestování rozšíří obzory. I pro děti je nové hřiště mentální vzpruhou. A jak už jsem zmínila, dětská radost z nově objevených věcí je nakažlivá a zvlášť cestování nám (jim) umožňuje objevovat další nové, jiné věci. Poprvé u moře, poprvé ve vlaku, poprvé na horách - děti si to možná navždy pamatovat nebudou, ale v tu chvíli je jejich radost rozhodně upřímná a v nás, rodičích, tyhle vzpomínky navždy zůstanou stoprocentně.
Jako rodiče se musíme naučit cestování vnímat jinak
S dětmi cestování není dovolená, je to společně strávený čas jinde. Vyžaduje mnohem víc úsilí a mentálních kapacit a na konci si budeme připadat, že bychom potřebovali ještě jednu dovolenou po dovolené. Na cestách je potřeba často improvizovat a smířit se s tím, že co jsme měli v představách naplánováno, se s největší pravděpodobností nestane; na vrchol, který jsme chtěli zdolat, nejspíš nedojdeme, všechna zajímavá místa, která máme pod špendlíky v mapách, nejspíš neuvidíme.
Cílem výletů přestává být výkon - někam vylézt, ujít x kilometrů, někam dojít - cílem je strávit společně čas, radovat se z maličkostí po cestě, ukázat dětem místa, která z domova neznají. Úspěchem už není vrcholová fotka, úspěch je, když jsme se všichni včas najedli, dítě se vyspalo aspoň z půlky tak, jak potřebovalo, a neprořvalo celou cestu domů.
Stojí nám to za to?
Cestování s dětmi nás učí, stejně jako rodičovství obecně, zase dalším schopnostem - být ještě o kus tolerantnější, ještě o něco víc pustit kontrolu, učí nás zpomalit a užít si cestu, nikoli cíl. Připomíná nám, že i místa, která jsme už navštívili sami, můžeme objevovat znovu a úplně jinak prostřednictvím našich dětí. Zároveň se ale musíme naučit přijímat i to, že ne všechny výlety se vydaří, ne vždy dorazíme do cíle - nebo vůbec na cestu, ne vždy si dovolenou užijeme tak, jak bychom si přáli.
Cestování s dětmi, ačkoli plné komplikací, není horší, než jaké bylo před dětmi. Je prostě jiné. A my jako rodiče, zvlášť pokud jsme jako bezdětní měli cestování v oblibě, musíme změnit naše očekávání, pokud chceme, aby cestování zůstalo naším koníčkem i s dětmi.
Stojí všechno to úsilí za to? Mně většinou ano. A co vám?