Jako rodič tohle nikdy dělat nebudu
… řekla … A pak měla děti
Jako bezdětné či bezdětní máme mnoho představ o tom, jaké to je, být rodičem. Vychází z našich zkušeností z vlastních rodin (kde přebíráme vzorce našich rodičů), vidíme, jak se jako rodiče chovají naši sourozenci nebo další příbuzní, naši přátelé, postavy v televizi, lidi na ulici. Leckdy si myslíme, že i jako bezdětní víme, jaké to je. A taky, že víme, jak to dělat správně. Zvlášť pokud sami plánujeme se rodiči stát, máme v sobě určitá (skalní) přesvědčení, jak to budeme dělat a taky jak to dělat určitě nebudeme.
Nebyla jsem výjimkou. Ne že bych o rodičovství před vlastním prvním těhotenstvím nějak zvlášť uvažovala, ale nějakým názorům či sem tam soudu se nevyhne asi nikdo. Typická situace - dítě ve vzteku a emocích válející se na zemi v obchodě, u něj stojící naprosto zoufalá matka tahající ho za ruce a snažící se ho jakkoli utišit a z podlahy odstranit - ve mě vyvolávala mix myšlenek: od “Tohle moje dítě dělat nebude,” přes “Tyvole zase nějaká matka co si neumí vychovat dítě,” až po “Chudák, vůbec nevim co bych na jejím místě dělala a je mi za ni hrozně trapně.” Asi nebudu daleko od pravdy, pokud řeknu, že nějak takhle podobně tuhle situaci vnímalo mnoho z nás.
Bezdětné představy ≠ realita
Samozřejmě, člověk míní, dítě mění. Čtete-li tohle povídání jako rodič, dáte mi určitě za pravdu, že většina (ne-li všechny) našich bezdětných představ či přesvědčení o tom, jaké rodičovství je a jak se jako rodiče budeme či nebudeme chovat, vzala po narození prvního potomka za své. Je ale třeba si říct, že ani narozením prvního dítěte nezmizí naše přesvědčení “tohle nikdy” zcela - některá tedy ano, jiná se naopak zrodí zcela nově.
Rodičovská láska a zodpovědnost jsou skutečně nepřenositelné a dokud je člověk nezažije na vlastní kůži s vlastními dětmi, takzvaně ví prd. Platí to ale i pro stávající rodiče: dokud s vlastním dítětem nezažijete určité vývojové období, víte o něm taky prd. Konkrétně - jako máma párměsíčního kojence jsem měla sice určitou představu (živenou nejen matkami s dětmi kolem mě, ale taky mnoha moudry převzatými z rodičovské literatury, instagramu a podcastů), že až bude moje dítě batole, bude to takové a makové a já budu dělat to a tohle nikdy, ale ona představa byla samozřejmě jen to - představa. Až s vlastní zkušeností s batolecím věkem mého vlastního dítěte si můžu dovolit tvrdit, že vím, o čem to je - u mého dítěte.
Ale konec teoretizování, pojďme skočit do praxe. Jaká jsou ta nejvýznamnější přesvědčení o mém budoucím rodičovství, která jsem měla a teď už je rozhodně nemám?
Nebudu kojit déle než první rok dítěte
Než jsem poprvé otěhotněla - a minimálně taky několik prvních měsíců těhotenství - byla jsem naprosto přesvědčená, že jde-li o kojení, ano, kojit budu, bude-li to možné. Rozhodně ale ne déle než do roka dítěte. O kojení jsem toho moc nevěděla, netušila jsem, jaké všechny funkce pro děti plní, hlavně tedy právě pro ty starší, kde už čistě obživa není prioritou číslo jedna. Matky kojící starší děti, děti se zuby, děti mluvící a samostatně chodící, mi navíc přišly prostě divné. Nechápala jsem to, nerozuměla jsem tomu, proč to dělají, a vlastně se mi ani moc nelíbilo je u toho vidět.
Realita? Dítěti jsou dva a půl, jsem podruhé těhotná a kojím doteď. Kojím dítě ozubené, mluvící, samostatně chodící. Kojím ho v podstatě kdekoli a kdykoli si řekne. Je mi jedno, jestli na mě někdo vrhá nechápavé nebo znechucené pohledy. Je mi jedno, jestli někdo mým směrem utrousí nesouhlasnou poznámku. Je mi jedno, že cizí lidi kolem slyší moje dítě, jak ke mě přichází a říká “Prso”.
Nebudu spát s dítětem v jedné posteli
Než jsem porodila, moje představa o spacích pořádcích u nás doma byla jasná. Dětská postýlka s monitorem dechu vedle manželské postele, dítě budu v noci kojit v křesle, přes den ho budu na denní spánky odkládat právě do nachystané postýlky.
Už v porodnici jsem spala s dítětem převážně na sobě. Měla jsem pocit, že ho mám lépe pod kontrolou u sebe, než vedle sebe v té plastové vaničce, která nahrazuje postýlku. První noc doma jsme začali tak, že jsem dítě odložila do postýlky vedle postele a myslela si, že v klidu usnu. Nestalo se tak. Zjistila jsem, že s dítětem tak trochu mimo dosah, byť na monitoru dechu, nejsem absolutně schopná zamhouřit oko. Takže jsem dítě vyndala, položila ho vedle sebe nebo na sebe a spalo se.
Denní spánky v postýlce? Kdepak. Po těch prvních týdnech po porodu, kdy dítě usnulo v podstatě kdykoli a bylo mu jedno, kam ho člověk odložil, se z dítěte stalo dítě neodložitelné. Veškeré denní spánky se odehrávaly v nosítku, na mém břiše nebo v kočárku.
Postýlka se postupem času stala odkladištěm dítěte s hračkami přes den ve chvílích, kdy bdělo a já potřebovala něco dělat (takže jsem dítě mohla mít u sebe a v bezpečí). Pak se stala odkladištěm oblečení. Až kolem dvou let dítěte jsme z ní sundali bočnici, připevnili ji k naší posteli a začali využívat jako další spací plochu. Ne, že by tam dítě spalo samo - je to prostě jen kousek dalšího prostoru pro tvora, který přes svou relativně malou velikost zabere ¾ naší 180x200cm velké spací plochy. Nebo pro moje nohy či torzo, když dítě spí mezi mnou a manželem.
Nikdy nezvýším hlas na svoje dítě
Teď trochu vážněji. Když máte v náruči toho malého pártýdenního drobečka, nedovedete si ani trochu představit, že byste na něj kdy měli zvýšit hlas. Vždyť je to nevinné dítě a na děti se nekřičí. A tohle přesvědčení vám nejspíš vydrží docela dlouho. Dokud nezačne chodit. Dokud nezačne mluvit. Dokud se z mimina nestane samostatná batolecí bytost, která projevuje svoje emoce, vzdoruje, myslí jenom na sebe a v základním nastavení odmítá jakkoli, kdykoli spolupracovat.
Údělem rodiče je tohle všechno vstřebat. Každou minutu, každou hodinu, každý den, vstřebáváte a vstřebáváte, ideálně s ledovým klidem a nejhůř neutrálním výrazem ve tváři. Vaším úkolem je to všechno pojmout a zpracovat v sobě, ukázat dítěti, jak to ventilovat ven nějakým zdravým, produktivním způsobem, jak ty emoce poznat, pojmenovat, prodýchat, zpracovat, protože vy jste tady přece ten dospělý.
A vy jako rodič se fakt snažíte to pojmout, prodýchávat, být tady pro dítě, a svoje vlastní emoce, obohacené o ty dětské, si nějak zpracovat mimo. Ale dřív nebo později asi u každého z nás přijde ten moment, kdy se dítě nechce obléknout, ačkoli fakt spěcháte k lékaři nebo na jiné důležité místo, už dva roky v kuse jste se pořádně nevyspali, celé ráno licitujete, jestli kaši nebo housku, jestli plínu jo, nebo ne. Příslovečný pohár přeteče a my ty emoce pustíme tím směrem a způsobem, jimiž jsme se zařekli, že to nikdy neuděláme. Pustíme je na dítě. Zvýšíme hlas. Zakřičíme.
Ten nevěřícný, vykulený pohled mého dítěte, který na mě vrhlo poté, co jsem mu značně zvýšeným hlasem řekla, ať se jde sakra konečně oblíct, nikdy nezapomenu. Stejně tak to, jak najednou zmlklo a šlo se se svěšenou hlavou skutečně oblékat. I teď je mi z toho strašně úzko, protože vím, že to udělalo ze strachu. Strachu z mámy a z toho, že na něj máma zakřičela. A já, místo aby se mi ulevilo, v sobě nosím další porci rodičovské viny. Ale co si budeme povídat, teď už tak naivní nejsem - určitě to nebylo naposledy.
Nenechám dítě jíst křupky a už vůbec ne v autě
Zpět do veselejší noty. Křupky jsem považovala za čisté zlo. Vlastně je za zlo považuju pořád, ale. Ve chvíli, kdy vám dítě vystupuje z kočárku v obchodě, zrovna když se blížíte k pokladně, váš tep se zrychluje, potřebujete co nejrychleji zaplatit a hlavně nezažít to trapno ze vzteklé scény mezi regály, dobře mířená křupka může zvrátit nevyhnutelné. Totéž platí pro cestu autem, kdy dítě řve, nedá se už nijak zabavit, jedete už dlouho, padá na vás únava, domů ještě půl hodiny. Ucpat dítěti pusu křupkou prostě je leckdy až překvapivě efektivní řešení. Ve chvíli, kdy máte nervy na pochodu a situace si žádá zakročit, některá přesvědčení holt vezmou za své.
Prázdné kalorie, respektive prázdné nic, protože ani těch kalorií moc nemají - to jsou křupky. Upatlané ruce, upatlaná pusa, upatlané oblečení, drobky všude. A když říkám všude, myslím tím V-Š-U-D-E. To jsou křupky. Zlo. Nutné zlo.
Díky za to zlo.
S dítětem budeme všichni jíst to samé, zdravé
Moje velmi naivní představa byla taková, že až dítě začne s pevnou stravou, budu výhradně vařit, budu vařit zdravě, pestře a naši rodinnou stravu přizpůsobím dítěti. Takhle - samozřejmě se o to snažím a většinově jíme všichni to stejné. Ale představa, že nebudu mít nikdy chuť prasit, protože nebudu chtít kazit svoje dítě, byla fakt donebevolajícně hloupá. Už jste někdy byli celý den s dítětem sami doma? Víme, že na zklidnění nervové soustavy je čokoláda leckdy ta nejlepší medicína a že když není energie vařit, je tu foodora, že ano?
Čím je dítě starší a víc se o jídlo zajímá - a na nezdravé věci má vyloženě šestý smysl - tím přibývá situací, kdy “musím” z úst vypustit nějakou tu bílou lež. Tatarka? Tam je pálivá cibule, to by ti nechutnalo. K večeři z vietnamského bistra dostane pad thai. “Co to máš?” ptá se se zvědavým pohledem na moje prasácké smažené nudle plavající v oleji a sojovce. “To jsou hrozně pálivý nudle, to nejíš,” odpovídám přesvědčivě. “Co to tady máma svačí?” vyptává se v osm večer, když jde kolem stolu už v pyžamu, toho času v péči svého otce. “Ále, to je taková hrozně ostrá omáčka, to by tě pálilo,” odpovídám s rukou v salse, přičemž zbytkem těla zakrývám obří pytel nachosek.
Platí to i naopak. Má totiž šestý smysl i na věci vyloženě zdravé. “Já nejím maso,” povídá sebevědomě ve chvíli, kdy přežvykuje těstoviny s červenou omáčkou, v níž je rozmixované mleté hovězí. “Ano, máš těstoviny s omáčkou,” přitakám tomu zapřísáhlému vegetariánovi. “Já nejím ryby,” říká, na talíři noky s lososem. “To není ryba, to je losos,” odvětím bez uzardění. “Co to je v tý pomazánce?” ptá se zvědavě při pohledu na namazaný chleba. “Jenom tvaroh a rajčata, to jíš,” mrknu na dítě a taktně zamlčím přítomnost rozmixované cizrny a paprik. “Jóó, to mám ráda,” souhlasí.
Rodičovství nás po příchodu prvního dítěte velmi rychle naučí, že držet se skalně určitých přesvědčení o tom, jak to budeme dělat, je ve většině případů nesmysl. Je to od začátku jedna velká lekce flexibility a tolerance vůči dítěti i vůči sobě. Tím samozřejmě netvrdím, že jako rodiče nemáme mít přesvědčení žádná. Zaprvé se tomu nevyhneme, protože s různými způsoby rodičovství se ve společnosti setkáváme už odmala a jsou vlastně součástí naší výchovy; zadruhé je asi i dobře mít aspoň trochu rozmyšleno, jak to rodičovství budu dělat. Tuhle reflexi vlastních přesvědčení beru hlavně jako manifestaci těch základních rodičovských pravd, kdy nás až vlastní dítě učí tomu, jak to dělat tak, aby nám to všem vyhovovalo, a v praxi je to prostě pokus-omyl. A taky jako příležitost k zasmání se sama sobě.
Zajímalo by mě, jaká přesvědčení, která s dítětem pak vzala za své, jste si do rodičovství přinesli vy?