“Za nás tohle nebylo.” Jak se mateřství za jednu generaci úplně proměnilo
Respektující výchova, sociální sítě, tlak na dokonalost i nové nároky na otce. V čem (a proč) jsme jako mámy úplně jiné, než naše matky
Za nás tohle nebylo. Věta, kterou jsme jako rodiče slyšeli určitě všichni, a ne jen jednou. Věta, jejíž podtext nám říká “my jsme to dělali líp”, “dnešní děti jsou nevychovaný”, “máte to dneska hrozně jednoduchý (oproti nám)”, “děláš to blbě”. Věta, jejíž čtyři slova ukazují obrovský rozdíl v přístupu k rodičovství mezi námi a našimi rodiči.
Pokud vás ta věta taky štve, možná je to proto, že na ní něco je. Rodičovství dnes opravdu vypadá jinak, než před třiceti lety. Není nutně jednodušší, jak si možná myslí naši rodiče, ale je rozhodně jiné. Máme jiné informace (a máme jich mnohem víc), máme jiné nároky na sebe i na partnery, jiný vztah k dětem. A nejspíš i jiný vztah k vlastní roli rodiče.
Naše generace matek (říkejme si třeba mileniálky) je možná první, která mateřství tolik analyzuje. Čteme knihy o výchově, posloucháme podcasty, na sítích sledujeme odborníky i influencery. Přemýšlíme nad emocemi našich dětí, nad tím, jak s nimi mluvíme, jak nastavujeme hranice a jakou rodinu vlastně chceme vytvářet.
Některé rozdíly v tom, jak k mateřství přistupujeme oproti našim mámám, jsou viditelné na první pohled. Například snaha o respektující výchovu nebo větší zapojení otců. Jiné jsou méně nápadné, ale možná ještě zásadnější - třeba množství informací, které máme k dispozici, nebo tlak, který na sebe jako rodiče vytváříme. Dohromady ale ukazují jednu věc: mateřství se za jednu generaci změnilo víc, než si často připouštíme.
Mateřství online
Díky internetu máme přístup k nekonečnému množství informací, včetně těch týkajících se rodičovství. Pamatuju si, že když nám jako dětem něco bylo a mamka hned nevěděla, jak nám pomoct, otevřela knihu Dětský lékař. Dneska? Otevírám Google, ChatGPT a několik profilů pediatrů, které sleduju na Instagramu. Nebo se vracím k vybraným dílům podcastu od pediatrů zaměřenému na dětské nemoci. Ale to je jen zlomkový příklad. Na sociálních sítích sleduju dětské psycholožky, dětské fyzioterapeutky, profily o výchově, vývoji, dětském stravování…
Nejsou to ale jen odborné profily - komunitu matek na sítích tvoří i mnoho “mama” profilů, žen, které sdílí svůj “běžný” život s dětmi. Místo pár kamarádek, s nimiž se moje máma scházela na hřišti nebo ve vinárně párkrát do měsíce, mám já doslova v kapse navíc i desítky dalších maminek, s nimiž můžu soucítit, najít u nich tipy na cokoli kolem dětí, nebo prostě jen sledovat jejich život.
Spousta maminek sdílí nejen svůj život s dětmi, ale i děti samotné. Na téma sharentingu jsem se rozepsala nedávno i tady a teď nechci zabíhat do detailů. I sharenting je ale fenomén, s nímž se jako mámy setkáváme vlastně poprvé. Naše maminky si mohly maximálně prohlížet rodinné album kamarádky na návštěvě u ní doma. My máme tahle alba - a to nejen našich kamarádek, ale i zcela cizích rodin - k dispozici u sebe v mobilu 24/7.
Místo tří kamarádek stovky “známých”
Na jednu stranu je taková dostupnost informací skvělá. Cokoli potřebuju znát, mám na dosah ruky, algoritmus mi navíc servíruje i to, co nehledám, ale často se mi hodí. Komunita mama profilů mi zase poskytuje vědomí, že v tom nejsem sama, ať mě na mateřství zrovna cokoli trápí.
Má to ale i svou stinnou stránku. Těch informací a sdílení je někdy až moc. Když chci svému dítěti pořídit jarní boty a rozhoduju se, které by byly nejlepší, mám k dispozici tolik informací a srovnávaček, že mě spíš paralyzují, než by mi pomohly. Oproti mámě, která se prostě poradila s kamarádkami, nebo jednoduše šla do obchodu a tam jí dali na výběr mezi dvěma druhy, já můžu hodiny a hodiny diskutovat klidně se stovkami maminek a licitovat ohledně těch nejmenších drobností.
Algoritmus umí být i zahlcující, právě proto, že mi servíruje i to, co nehledám. Občas mám pocit, že když s dětmi nedělám něco, co zrovna frčí na Instagramu, škodím jim. Nejsem dost dobrá máma, pokud jim nekoupím poslední zaručeně potřebnou motorickou pomůcku. Nepodporuju jejich vývoj tak, jak by si zasloužily, pokud jim nepořídím velkou sadu balančních kamenů Stapelstein nebo houpačku od Utukutu. Nejsem dost produktivní, pokud k mateřské taky nepracuju a nevzdělávám se.
Mentální zátěž a tlak na dokonalost
Dobrý sluha, zlý pán - tahle slova perfektně vystihují sociální sítě a dostupnost informací obecně. Naše maminky se mohly poradit s rodiči, kamarádkami nebo maximálně knížkou, ale taky jim možná bylo lehčeji na mysli. My můžeme diskutovat s celým světem, internet nám dělá mnoho věcí v mateřství jednodušších.
Tlak množství informací a sociálních sítí na to, mít všechno nastudováno a dělat vše správně, ale přispívá k už tak velké mentální zátěži. S online mateřstvím jsou to spojené nádoby - díky internetu víme, jak by se co mělo správně dělat a co všechno bychom našim dětem měli zajistit pro jejich ideální vývoj. Během těhotenství a prvních pár měsíců života dcery jsem četla knížky a články, poslouchala podcasty i absolvovala několik webinářů o správném vývoji dětí a jak ho podpořit, jak kojit, jak a čím děti krmit, jak je vychovávat. Chtěla jsem být připravená a dělat to dobře.
Zpětně si ale člověk říká - nedělala bych to dobře i bez toho? Máma tohle všechno k dispozici neměla - a taky žiju a je ze mě vcelku normální člověk. Není nevědomost někdy skutečně sladká - a přínosnější? Nedělá život leckdy jednodušším? A hlavu čistší?
Respektující výchova
Emoce a jejich regulace. To je hlavní téma výchovy dnešní doby. Možná poprvé si jako rodiče přiznáváme, že naše děti jsou nejen taky lidi, ale že jsou to především lidi s nezralými mozky, kteří své emoce neumí pojmenovat, regulovat, často ani ventilovat.
Ne, že by mě osobně rodiče vychovávali nějak nelidsky, nebo nedej bože s použitím násilí. To vůbec. Na své dětství vzpomínám ráda, vím, že rodiče udělali maximum pro to, aby ze mě vychovali slušného člověka a že se ke mně snažili přistupovat hlavně s láskou. Je ale pravda, že emocím moc prostoru dáváno nebylo.
Nebreč a buď hodná
Jakmile došlo na slzy, obvyklou reakcí bylo “ale vždyť se ti nic nestalo”, “prosím tě, ty z toho naděláš”, “nebreč, už jsi velká”. Z projevů vzteku nebo zloby si pamatuju “ale no tak, hodný holky se nevztekají”, “jestli se budeš takhle vztekat, tak nikam nejdeme”. Můžu hádat, že cílem bylo vychovat holčičku (potažmo ženu), která moc nebrečí, moc se nevzteká, neodmlouvá a poslouchá, zkrátka je hodná, slušná a poslušná.
Ne, do dospělosti jsem si nedonesla žádné trauma. Donesla jsem si ale vlastnosti a strachy, které mi dlouho, hodně dlouho trvalo překonat. Některé musím aktivně překonávat dodnes a některé si nejspíš ponesu navždy. Strach se ozvat, když se mně nebo někomu blízkému děje bezpráví. Přílišný respekt až strach z autorit, jako jsou učitelé nebo lékaři. Potřeba dodržování pravidel za každou cenu. Potlačování emocí v sobě a neschopnost je ventilovat, natož vyjádřit a komunikovat o nich s ostatními lidmi.
Naše generace emoce našich dětí vidí už jinak - ne jako něco, co nás obtěžuje a mělo by se potlačovat. Víme, že úkolem nás jako rodičů je pomoci dětem jejich emoce identifikovat, pojmenovat, ventilovat a skrze nás je naučit emoce regulovat. Učíme se zpracovávat emoce vlastní, abychom byli schopni vstřebat i ty našich dětí. Učíme se komunikovat s dětmi v klidu a s respektem, bez násilí, křiku, ponižování.
Děti jako osobnosti
Bereme v potaz individualitu našich dětí. Snažíme se naše děti respektovat takové, jaké jsou - ne je kompletně formovat k obrazu svému. Snažíme se odstínit vlastní ambice a podporovat naše děti tam, kde vidíme jejich potenciál, ne tam, kde my chceme, aby se prosadily. Snažíme se s dětmi komunikovat jako se sobě rovnými a postavit náš vzájemný vztah jako partnerský, nikoli podřízený.
Je to pro nás jako rodiče těžší? Vstřebávat emoce našich dětí a pomáhat jim je zpracovat, místo, abychom je utnuli? Vysvětlovat dětem v klidu, jak svět funguje, místo, abychom na ně zakřičeli “Prostě jsem to řekla a mlč!”? Respektovat jejich individualitu, byť jsou třeba úplně jiné, než jsme my, byť jsou jejich sny úplně jiné, než ty naše?
Samozřejmě. Nejspíš v tom ale vidíme cestu, jak z našich dětí vychovat sebevědomější osobnosti, které jsou v souladu se svým vnitřním světem a v pohodě se světem vnějším. Cestu, jak udělat svět lepším místem díky tomu, že v něm budou žít naše děti.
Hranice, nebo úplná volnost?
To ta dnešní volná výchova. Další z hlášek, které slýchávám z úst starší generace velmi často. Pojmenovává rozdíl v chování našich dětí oproti nám jako dětem. Ano, dnešní děti se chovají volněji. Sebevědomě říkají ne. Snaží se prosadit samy sebe. Projevují své emoce. Mluví o svých názorech a nestydí se za ně. Jsou možná více prostořeké, více hubaté, nenechají si všechno hned líbit.
Proti tomu, jak jsme byli vychováváni my a naši rodiče, je to značný posun. Jako rodiče opouštíme představu, že děti by měly držet hubu a krok. Že by měly poslouchat bez jakékoli diskuze. Že jejich názor nikoho nezajímá.
Ano, leckdy může sebeprosazování našich dětí sklouzávat až k nerespektu ke druhým. Leckdy máme jako rodiče problém vytyčit a udržet našim dětem hranice. Bojíme se, abychom děti neuťápli až příliš. Abychom nezvýšili hlas. Abychom našim dětem nezpůsobili nějaké trauma. Balancujeme mezi respektem k našim dětem jako úplným lidským bytostem, s emocemi i názory, a potřebou stanovit hranice. Chceme našim dětem poskytnout co nejvíc svobody, ale zároveň je naučit, že rodina i svět tam venku mají pravidla. Zdaleka ne vždy se nám ta rovnováha daří udržet - i my se učíme. Učíme se to dělat jinak, než jak jsme byli vychováni sami.
Otec jako partner, ne stroj na peníze
Změny v přístupu k mateřství, potažmo rodičovství, jdou ruku v ruce se změnami v partnerství. Respektive v očekávání a nárocích nás žen na naše partnery - otce našich dětí. Je to logické. Oproti našim mámám máme větší očekávání od našich životů ve smyslu naplňujícího volného času, času pro sebe, rozdělení domácích prací. Máme mnohem víc možností, jak trávit volný čas, máme jinak postavené priority ohledně péče o sebe, děti i domácnost, máme mnohem víc vhledu do toho, jak fungují ostatní partnerství, jimiž se můžeme nechat inspirovat.
Opustily jsme obraz rodiny, kde žena zajišťuje péči o děti a domácnost, zatímco muž chodí do práce a večer nechce být rušen od televize nebo odchází na pivo. Ve vztahu chceme větší rovnováhu a méně genderových stereotypů. Chceme žít svůj život i po narození dětí, mít svou kariéru a koníčky, ne se jen točit kolem dětí a manžela.
Naše nároky na naše partnery se změnily diametrálně. Dotkla jsem se toho už v nedávném článku Když se z partnerů stanou rodiče. Od našich partnerů očekáváme maximální zapojení jak do péče o děti, tak o domácnost. Nepotřebujeme už, aby partnerův hlavní životní úděl byl nosit domů peníze - ty si dokážeme velmi dobře obstarat samy. Dávno ani neplatí, že muž v práci vydělává mnohem víc, než žena. (Problematiku genderové nerovnosti finančního ohodnocení za stejnou práci si necháme na jindy.) A taky pro nás neplatí, že muž musí vydělávat co nejvíc peněz za každou cenu. Work-life balance v mnohých rodinách není jen nedosažitelný buzzword, ale skutečnost.
Naši muži tvoří novou otcovskou realitu
Pro naše muže je to často obrovský krok do neznáma. Jejich role v rámci rodiny je vlastně úplně jiná, než na co byli zvyklí u svých otců a s čím přicházeli do svého dospělého života. Není to ale určitě tak, že by tlak na změnu v roli otce pocházel pouze od nás, jejich žen. Jsem přesvědčená, že většina otců-mileniálů mění své působení ve vlastních rodinách, vůči svým dětem i ženě, prostě proto, že chtějí.
Chtějí nám odlehčit a pomoct. Je jasné, že spolužití se ženou, která má aspoň občas chvíli pro sebe a má možnost věnovat se i svým zálibám, je mnohem příjemnější, než se ženou, která se jen stará o děti nebo vaří a pere.
S dětmi tráví mnohem víc času než naši tátové s námi nejen, aby nám odlehčili, ale hlavně protože čas s dětmi trávit chtějí. Mnozí z nás si pamatujeme, že jsme tátu za celý týden vlastně moc neviděli - a mnoho našich mužů chce, aby to naše děti měly jinak. Chtějí si se svými dětmi pěstovat vztah už odmalinka, ne to dohánět někdy v dospělosti, kdy je často pozdě.
Jsme lepší mámy?
Tohle téma jsem otevírala s přesvědčením, že jako mámy jsme my, mileniálky, rozhodně lepší. Nakonec si nejsem vůbec jistá. Naše mateřství je především jiné. Je ovlivněné tlakem sociálních sítí i tím, že jsme díky nim napojené na desítky dalších maminek - ale možná víc samy. Všechny informace, které potřebujeme, ale i ty, které nepotřebujeme, máme hned k dispozici. Je skvělé moci je využít. Je těžké z nich vytřídit jen ty, které nám pomohou. Je snadné nechat se jimi pohltit a analyzovat každičký detail našeho mateřství. Je snadné začít pochybovat, jestli jsme jako mámy dost dobré.
Často musíme samy v sobě zkousnout vědomí, že ne vše se nám ve výchově bude dařit tak, jak bychom to měly podle toho či onoho podcastu dělat. Někdy v sobě chtě-nechtě uslyšíme hlas našich rodičů a řekneme si, Pane bože, vždyť já k nim mluvím úplně stejně jako moje máma. Vždyť já jim dělám přesně to, co dělal můj táta a co jsem nikdy dělat nechtěla.
Cílem ale asi není vychovávat naše děti úplně opačně. Naši rodiče ve své době měli k dispozici úplně jiné zdroje (a těmi nemyslím jen informace, ale i finance, volný čas a celkově nastavení společnosti), než my. Dělali s nimi ale zřejmě to nejlepší, co uměli. I naším cílem je dělat to nejlépe, jak umíme - a, jak říká moje oblíbená výchovná guru Vlaďka Bartáková - nedělat to hovadsky.