Když jsme spolu celý den, ale skoro se nevidíme
Jeden den, dvě děti a spousta příležitostí říct si to později
Je pátek odpoledne. Na podlaze v ložnici leží čtyři cestovní tašky různých velikostí a barev. Kolem nich jsou vyskládané komínky oblečení, hromádky hraček, pytlíky s botami, taštičky s kosmetikou a léky, věž látkových plen. Běhám po bytě, v jedné ruce telefon se seznamem, ve druhé balík vlhčených ubrousků. Balím na chalupu.
Těším se. Nejen kvůli tomu, že konečně zase na pár dní vypadneme z domu. Těším se hlavně na to, že budeme mít čas být spolu. Na večery pod pergolou, kdy děti konečně usnou a my si sedneme se sklenkou a budeme si povídat.
Na to, že budeme chvíli zase my dva.
A pak přijde první ráno.
Otevírám oči a kontroluju čas: půl sedmé. Mimino se vedle mě vrtí a kope nožkami a já už vím, že za chvilku budu vstávat, protože to brzo zabublá do plíny. Z druhé strany vedle mě leží Batole a hned za ním Muž. Oba klidně oddechují, viditelně ještě v blaženém hlubokém spánku.
Mimino začíná štěbetat a já hned vstávám a beru ho do náruče, aby se spáči nevzbudili. Scházím dolů do obýváku, kde Mimino přebalím, vyčistím si zuby a uvařím si kafe. Po hodině zabavování Mimina slyším zeshora dupání. Batole vstává. Slyším, jak šlape po schodech, hned za ním Muž. Vstávám z gauče a jdu vyndat z lednice věci na snídani.
“Já chci pomáhat chystat,” dožaduje se Batole, sotva vejde do dveří. Jedním bezeslovným pohledem se s Mužem domlouváme, že on nachystá s Batoletem snídani. Já kojím unavené Mimino a vzápětí šup s ním do nosítka na uspání. Pohupuju se na chodbě, zatímco Muž s Batoletem chystají.
Snídáme a s Mužem se domlouváme na dnešním programu. “Já vezmu Batole na hřiště, ať můžeš v klidu uvařit,” navrhuje on a já hned souhlasím. Uvařit v klidu jen s Miminem je v dnešních dnech, kdy jsem na obě děti přes den obvykle sama, dar z nebes.
Muž tak obstarává Batole, zatímco já se se spícím Miminem pohupuju směrem ke dřezu. Já sklízím nádobí, on obléká Batole. Já vyndávám věci z ledničky, on Batoleti čistí zuby. Já krájím zeleninu do polévky, on balí batoh na hřiště a zodpovídá věčné batolecí dotazy. Jsme perfektně sladěná dvojice se spravedlivě rozdělenými úkoly. On má jedno dítě, já mám jedno dítě. Já mám pohodičku s Miminkem, on si užívá Batole.
Setkáváme se k obědu. “Tak co jste všechno dělali?” vyptávám se a dochází mi, že jsme se vlastně celé dopoledne neviděli. “Batole samo přelezlo celou prolejzačku, viď, Batole?” odpovídá Muž a Batole radostně souhlasí. Následuje výčet všech dopoledních zážitků. Už už se chystám Muži říct, jak jsem si v tom tichu odpočinula-
“Co to vůbec máme k obědu? A co je tohle? To já nejím. Hele, moucha!” Proud mých myšlenek je přesměrován zpátky k Batoleti a já rychle zapomínám, co jsem to vlastně chtěla říct. Nevadí, řekneme si to na procházce po obědě. Batole bude místo věčného štěbetání spát, Mimino taky a my si s Mužem konečně v klidu popovídáme. V kiosku si dáme pivo a užijeme si chvíli nerušené konverzace.
“Do školky ještě potřebuje bačkory a holínky. Zajdu tam v pondělí,” říkám Muži tlačícímu kočárek se spícím Batoletem. “A zvládneš to s oběma?” ptá se zúčastněně. “Určitě, řeknu mámě, ať jde s náma,” plánuju. “A v úterý pak jdeme s Miminem k pediatrovi,” pokračuju ve výkladu pochůzek na příští týden. Po půlhodině cesty, když Batole konečně usnulo, si můžeme nerušeně říct víc než jednu větu.
Přicházíme ke kiosku. Batole i Mimino stále spí. Necháváme si načepovat pivo a jdeme se posadit na lavičku. Tyhle chvíle mám tak moc ráda - připomínají mi dobu, kdy jsme ještě neměli děti a mohli si jen tak zajít posedět a popovídat.
“Příští týden nataháme kabely a konečně omítneme tu traverzu,” sděluje mi Muž další plánovaný postup rekonstrukce naší chalupy. “V týdnu musím objednat ty zásuvky a vypínače.”
“Táto?!” ozývá se z kočárku. Batole je vzhůru. S Mužem po sobě hodíme pohledem, který zase říká vše, co se bude dít následně. Péče o Batole se ujme primárně on, protože Miminko na mé hrudi ještě spí.
“Jéé, tady maj ty nanuky! Hele a prolejzačka! Táto, pooojď!” volá Batole a já cítím, jak se Miminko v nosítku vrtí. “Batole, potichu,” usměrňuju pospánkové nadšení a doufám, že když už ne my oba, tak aspoň já si užiju ještě chvilku klidu. “Mimino spí?” ptá se Batole šeptem, načež já přikyvuju. “Aha. JÉÉ, VOSA!” neudrží Batole svou hlasitost na přijatelné úrovni a Mimino tím definitivně probouzí.
“Budeš kojit, co?” pokládá mi Muž spíš řečnickou otázku a rychle dopíjí svoje pivo. “Tak my půjdeme pro ten nanuk a pak na prolejzačku,” sděluje mi plány, které jsou taky jasné už dopředu. Jen přikývnu.
Sedím na lavičce, kojím Mimino a dívám se přes plochu koupaliště na druhou stranu areálu. Batole dojídá nanuk a běží na prolézačku, s Mužem v patách. Dopíjím svoje pivo a ležérně mávnu na Muže, jenž jen letmým pohledem kontroluje mou polohu, aby pokračoval v dohledu nad Batoletem.
Vzpomenu si, že jsem Muži chtěla něco říct, ale už si nejsem jistá, co to bylo. Nějak jsme se k tomu vůbec nedostali.
Nevadí, řeknu mu to po cestě zpátky.
Mimino má hotovo, je čas přebalit. Mávám na Muže a gestikuluju směrem k toaletám. Dává mi palec nahoru a pokračuje v jištění Batolete na prolézačkách.
Z toalet přecházím, s Miminem v náručí, kolem koupaliště ke zbytku rodiny. “Mámo, podívej, jak už to přelezu!” chlubí se mi Batole. “Téda, ty už vylezeš úplně nahoru!” vyslovuju očekávanou pochvalu za odvedený výkon.
“O čem jsme se to vlastně předtím bavili?” ptá se Muž.
“Táto, pojď se houpat!”
“Já už ani nevím,” už se ani nesnažím si vzpomenout.
“Táto, pojď na houpačku.”
“Nojo, vždyť už jdu,” nechává se Muž odvést a hodí po mně pohled říkající něco jako “Sorry, ale víš jak to je.” Vím.
Mimino začíná projevovat další vlnu hladu.
“Jdu ji ještě nakojit,” říkám tak trochu do vzduchu a odcházím zpět k lavičce.
Po chvíli zachycuju Mužův pohled. “Dáme si ještě jedno?” volá na mě.
“Asi ne. Až přebalím, musíme pomalu vyrazit, ať stihneme večeři,” odpovídám.
Muž jen souhlasně kývne.
Balím věci, Mimino do nosítka.
“Tak jdeme?” ptám se Muže i Batolete. Mimino se vrtí.
“Já chci ještě pohoupat,” žadoní Batole. Mimino začíná kňourat, pohupování na místě zjevně nestačí.
“Tak naposledy,” shodujeme se s Mužem.
“Já jdu radši napřed,” dodávám směrem k Muži, který jen přikývne a běží jistit Batole šplhající na houpačku.
Dobíhají mě v půli cesty k chalupě.
“MÁMOOO, POČKEJ NA NÁS!” volá Batole už z dálky. Otáčím se a prstem přes ústa gestikuluju, že má ztišit hlas.
“A PRÓČ?” ptá se hlasem tišším o jeden decibel ve chvíli, kdy přidupe ke mně.
“Ségra spí,” odpovídám a snažím se držet rytmus chůze, aby se Mimino nevzbudilo.
“Táto, jdem na zvířata?” navrhuje Batole zpestření zpáteční cesty přes naučnou stezku.
“Radši jděte napřed,” říkám oběma a Muži je jasné, že miminčí spánek se neslučuje s batolecí energií.
Uvědomuju si, že jsem mu ještě pořád neřekla to, co jsem mu chtěla říct u oběda. Nevadí, řeknu mu to večer. Až děti usnou, sedneme si pod pergolu a konečně si popovídáme.
Je deset večer.
Děti konečně usnuly. Sedám si vedle Muže.
“Tak co, dáme si ještě tu skleničku?” ptá se.
“Víš co, já už ani nemám chuť,” odpovídám a cítím, jak na mě padá únava.
“Jo, já vlastně taky ne,” souhlasí a zívá.
Chvíli sedíme v tichu, každý ponořený do svých vlastních myšlenek.
Přemítám o uplynulém dni a dochází mi, že už ani nevím, co jsem mu to celý den chtěla říct. Když jsme spolu přes den mluvili, řešili jsme děti a na nic jiného nebyl prostor. Vlastně jsem se původně těšila na to, jak budeme celý den spolu, a až doteď mi nedošlo, že jsme se skoro neviděli. Těšila jsem se, jak zase aspoň na chvíli uvidím svého muže, a místo toho jsem celý den viděla jen tátu našich dětí.
On se staral o Batole, abych já si trochu odfrkla. Já řešila Mimino a jídlo, aby on měl prostor věnovat se Batoleti. Rozdělili jsme si to efektivně a tak, abychom si vzájemně co nejvíc pomohli. A sami na sebe jsme úplně zapomněli.
Jako bychom byli dva nafouknuté balónky, které si létaly každý zvlášť, pak se na pár vteřin srazily a zas letěly každý jinam. A na to, abychom se teď večer zase sešli, už nemáme energii.
“Tak si asi půjdeme lehnout, co?”
“Jo.”