Nikdy sama. Přesto osamělá.

O tom, jak jako máma trávím celé dny s lidmi, ale normální rozhovor je vzácnost

---

Jdu na záchod. Ani za sebou nezavírám, protože kdybych zavřela, bude mé párminutové posezení provázet bušení na dveře, lomcování klikou a volání “Mámo, co tam děláš? Já chci dovnitř!”

Absolvuju tedy svou chvilku pod drobnohledem: kontroluje, jestli mám kalhotky. Pozoruje, co se děje mezi mýma nohama zepředu i zezadu. Obíhá mísu zprava doleva. “Zadek kaká! Podívat!”

Výsledek podrobuje důkladnému výzkumu a já se sama sebe ptám: Kdy jsem naposledy na záchodě seděla v klidu a sama?

***

“A kam to jdeme?”

“Do kavárny pro kafe.”

“A proč pro kafe?”

“Protože jsem unavená a taky si chci udělat radost.”

“A proč jsi unavená? Hele bagr! Co to tam dělá? A kdo ho řídí? A kam to jdeme?”

Otevírám dveře kavárny a naháním batole, aby šlo za mnou.

“Dobrý den, co to bude?”

“Mámo, tady maj koláč!”

“Cappuccino s sebou, prosím. Kartou.”

“Mámo, vidíš ten koláč?”

“Jasně, hned to bude! … Cappuccino pro vás!”

“Ano miláčku, koláč. Díky, nashle!”

Beru kafe a batole a vycházím ven.

Je 17:00.

Právě jsem absolvovala svou jedinou dospělou konverzaci za celý den.

***

“Vůbec netušíš, jaký to je,” chce se mi zakřičet. V náruči mi brečí mimino a za nohu mě křečovitě drží batole, kterému tečou slzy jako hrachy.

Pláču taky.

Jsem na to sama. I když je tu jejich táta. I když mám po ruce tetu, babičky, dědy, kamarádky. Jsem jejich máma. Jediná máma. Jsem ta, za níž jdou, když je něco špatně. Jsem první, za kým běží, když potřebují utěšit. Jsem ta, na niž vypustí všechny své neregulované emoce, ta, která to musí všechno odposlouchat a vstřebat.

---

Nikdy sama, přesto sama

Když jsem se stala mámou, kromě dítěte do mého života přišel jeden zvláštní paradox. 

Téměř nikdy nejsem sama. Přesto se často cítím osaměle.

Nejdřív jsem si myslela, že mi chybí samota. Prostě být v tichu, bez lidí. Ve skutečnosti mi ale chybí něco úplně jiného.

Chybí mi dospělý rozhovor

“A proč tam dáváš cibuli? A co to vaříme? A proč vaříme? A kdy to bude hotový?”

“Mámo, ten krtek má modrý kalhoty. Mámo, má modrý kalhoty. Mámo? Mámooo, kalhotyyy!”

Dvěstě tisíc - tolik slov odhaduju, že vypustí každodenně batole z úst. Nekonečné otázky, které vyžadují nekonečně odpovědí. Opakující se věty, které dokola vyžadují reakci. Tisíce slov, která musím denně poslouchat a vnímat; další tisíce, jež musím říct v odpovědi.

Ano, chybí mi ticho. Co mi ale chybí ještě mnohem víc, je normální rozhovor. Ne mluvení - rozhovor.

Takový, v němž můžu dokončit větu nebo dokonce vyjádřit kompletní myšlenku. Ten, jehož předmětem není počet zbývajících plínek nebo nutnost koupit nové boty. Ten, v němž můžu použít jakákoli slova, aniž bych musela vysvětlovat jejich význam. Kde můžu vyjádřit svoje pocity a dojmy, aniž bych je nejdříve prohnala filtrem vhodnosti pro malé děti. Kdy můžeme třeba hodinu plkat a nikdo do toho nevstupuje.

Chybí mi blízkost i kapacita na ni

Jednoduché pohlazení po tváři. Držení za ruku. Podrbání ve vlasech.

Chybí mi taky blízkost.

Ale když konečně přijde možnost ji mít, zjišťuju, že na ni vlastně nemám kapacitu.

Většinu dne nosím v náruči nebo v nosítku mimino. Hladím ho po vlasech a nechávám se okopávat prťavýma nožičkama. Jakmile mimino odložím, vrhá se po mně batole. Češe mi vlasy, chytá mě za ruku a když se kojí, rejdí mi rukama po břiše i obličeji. Ošetřuje mi štípance, kontroluje rodná znaménka a vyhlazuje vrásky.

Nikdy by mě nenapadlo, že člověk může být přesycený dotykem. A že moje tělo svým způsobem nebude umět rozlišit, jestli se mě dotýkají moje děti, nebo partner. Ale ano - přeohmatanost existuje. Občas si připadám tak osahaná dětskýma rukama, že bych se nejradši svlékla z vlastní kůže.

Jako bych nevěděla, co chci - jako by moje osobnost, mentálně i fyzicky, stála na křižovatce a neuměla se rozhodnout, který směr je ten správný. Celý den mi chybí dospělý člověk. Těším se, až si popovídám o něčem jiném než o tom, co má krtek na sobě. Ale pak přijde večer a já zjišťuju, že vlastně nechci mluvit vůbec. A pohladit už vůbec ne.

Najednou netoužím po konverzaci ani blízkosti. Jen po tichu. Po samotě.

Jsem přeohmataná a vymluvená.

Chybí mi někdo, kdo vidí mě

Než jsem měla děti, pracovala jsem jako projektová manažerka. Tahle profese je příznačná tím, že v sobě kombinuje několik různých činností - jsi tak trochu holka pro všechno. 

V mnohém mi připomíná mateřství.

Jsem pečovatelka. Převlékám. Přebaluju. Myju. Utírám pusy i zadky. Utěšuju, hladím, pečuju.

Jsem kuchařka. Připravuju snídaně, obědy, večeře. Chystám svačiny. Vařím, peču, krájím, strouhám, mažu. Hlídám pestrost jídelníčku, správné poměry bílkovin a sacharidů a dostatečné množství zeleniny.

Jsem uklízečka. Předpírám miminčí bodýčka a drhnu batolecí tepláky. Vyhazuju pytle plné plen. Zametám drobky od müsli a utírám rozpatlaný jogurt. Vysávám bahno opadané z holinek. 

Jsem nosič. Svačiny, pití, oblečení, plyšáci, knížky, plíny, míč, křídy, odrážedlo… Dítě, když bolí nožičky nebo srdíčko…

Jsem terapeutka. Zjišťuju aktuální mentální rozpoložení. Diagnostikuju emoční problémy. Hledám jejich příčiny - v brzkém vstávání, nedojedeném obědě, modrém tričku namísto zeleného. Reguluju emoce, svádím z emočního kopce a přitom udržuju stoický klid a kamennou tvář.

Jsem koordinátor logistiky. Nakupuju - jídlo, drogerii, oblečení, hračky. Plánuju - denní program, jídelníček, trasy výletů, návštěvy doktora, nákupy. Chystám a balím - všechno, co bude potřeba, i to, co kdyby náhodou. A zkoumám, jestli to, co nemáme nebo spotřebujeme, se dá koupit až tam. 

Jsem tohle všechno.

Ale kde jsem v tom já? 

Občas mi schází někdo, kdo vidí mě - ne mámu od dětí. Někdo, kdo se zeptá - a jak se máš ty?

Jsou zážitky, které si odžiju sama

Takřka denně zažívám chvíle, kdy je osamění ještě méně nápadné - o to možná bolavější. Nejde o to, že bych neměla komu o nich zavolat nebo s kým to probrat. Některé věci se prostě nedají úplně sdílet.

Ležím v posteli. U jednoho prsa jedno dítě, u druhého druhé. Ležím nehnutě a jen se modlím, aby usnulo aspoň batole. Vedle nás leží muž a spokojeně oddychuje. Netuší, že se hned vedle něj odehrává boj o dětský spánek a mou příčetnost.

Hlavou se mi honí scénáře, které už jsem si tolikrát odžila. Mimino místo spaní otevře oči a začne se vrtět. Zkusím ho utišit, tuším, že po chvíli začne projevovat větší nespokojenost. Přemýšlím, jestli na něj nesahat, nebo změnit polohu. Když zvolím špatně, začne brečet. Batole, tou dobou už v polospánku, otevře oči a začne brečet taky. Budou tu dvě unavené plačící děti a já plná vědomí, že si tohle selhání a všechno, co bude následovat, vyžeru sama. Protože někdy prostě táta nestačí.

Ruku, kterou přidržuju mimino, už mám v křeči. Nesmím se ale ani hnout. Muž začíná chrupkat a já se snažím nemyslet na to, jak moc mu závidím, že si může prostě lehnout a spát, aniž by na něm závisel spánek dětí. Stejně jako mu závidím, že si může dojít na záchod, jakmile potřebuje a ne až za tři hodiny, když jsou děti obstarané. Že se může jít osprchovat, aniž by musel plánovat hodinu dopředu, co s dětmi.

Jsou chvíle, které nejsou sdílet

Jasně, že mu tohle všechno můžu říct: “Dneska to bylo fakt náročný.” Můžu mu popsat, co děti dělaly, jak plakaly nebo se vztekaly, že toho mám za celý den dost. Sám to koneckonců často vidí i zažívá taky.

Ale nemůžu mu předat ten pocit, který jsem měla, když jsem tam s nimi byla. Ten okamžik už zůstane můj.

Nejsou to jen večery. Ráno vstanu, a než se dostanu sama k sobě, je deset. Přebalit, nakojit, převléct, nachystat snídani, uklidit nádobí, zodpovědět tisíc a jednu otázku a nejspíš i někoho utěšit. Klidně dvě hodiny péče, než si stihnu aspoň vyčistit zuby a uvařit kafe. Svou snídani často rovnou přetavím ve svačinu na hřišti.

A pak tu jsou ty další malé okamžiky během dne. Dítě spadne. Něco je jinak, než zrovna chce. Brečí obě najednou. Jedna něco potřebuje právě ve chvíli, kdy druhá něco potřebuje ještě víc.

Vždycky jsem tam já. A právě v tom jsem někdy tak sama.

Paradoxy mateřství

Když se mi narodila první dcera, zrodila se i moje nová součást - máma. Z člověka, který zodpovídal jen sám za sebe, jsem se stala člověkem, na němž závisí život někoho dalšího, navíc úplně bezbranného.

Nikdy jsem nebyla tolik potřebná. A zároveň jsem se nikdy necítila tak neviditelná.

Nikdy jsem nebyla s někým nepřetržitě. A zároveň jsem se nikdy necítila tak osaměle.

Obyčejný rozhovor má cenu zlata

Možná proto si dnes mnohem víc vážím chvil, kdy jsem s někým, koho zajímám i já a ne jen moje děti. Chvil, kdy se věnuju věcem, jimž jsem se věnovala před dětmi. Chvil, kdy můžu strhnout svou “mama” nálepku a být tam sama za sebe.

Možná proto si dnes mnohem víc vážím i těch obyčejných dospělých rozhovorů. Ne těch hlubokých do noci, ale těch, při nichž můžu v klidu dokončit větu a někdo ji opravdu doposlouchá.