Ostrůvky času pro sebe

Proč už nečekám na “čas pro sebe” a jak si ho dopřávám, i když skoro neexistuje

---

Pomalé dopoledne v kavárně, na stole cappuccino a větrník. V ruce držím rozečtenou knihu. Z repráků nade mnou hraje potichu ambientní hudba, v pozadí slyším jen rozhovor dvou dam od vedlejšího stolu a syčení kávovaru.

Později se zvedám a vyrážím na procházku. Bez kočárku. Sama. Nikdo na mě nemluví, nikoho neuspávám, nikdo po mně nic nechce.

Do mateřství jsem vstupovala s mnoha různými otázkami i představami o tom, jaké to bude. Jak mateřství změní mou osobnost, jak změní můj pohled na svět, jak budu trávit své běžné dny. Jak moc či málo si to budu užívat, po čem z bezdětného života se mi bude stýskat a po čem naopak ne.

Jak bude vypadat můj “čas pro sebe”.

Čas pro sebe měl jasné obrysy

Na sockách jsem o něm četla a stále čtu často. “Udělejte si čas pro sebe, muž pohlídá děti a vy vyrazte na wellness víkend.” “Nezapomínej na sebe, dej děti babičce a udělej si zkrášlovací odpoledne.” “Celý den s holkama? Zasloužíš si to! Děti pohlídá teta.”

Čas pro sebe tak v mých představách získal jasné obrysy. Myslela jsem si, že stačí si to dobře zařídit a můžu se třeba každé dva týdny sebrat a na celý den zmizet. A že když si ho takhle často nezařídím, jsem neschopná žena i matka. Mateřství mě semele.

Čas pro sebe jako chiméra 

Pak se mi narodilo dítě - a já jsem zjistila, že čas pro sebe, jaký jsem si před dětmi představovala a o němž čtu na sítích, je v podstatě nedostižná chiméra. Dlouhé hodiny, kdy nejsem s dětmi, neběhám po bytě s hadrem ani nepřemýšlím nad tím, jaké oblečení na nadcházející sezónu musím dětem dokoupit, jsou mnohem blíž vlhkému snu, než často se opakující realitě. Ono totiž dobře si to zařídit často prostě nelze. 

A pokud bych měla čekat jen na tenhle bájný čas pro sebe, budu čekat dlouho. A mezitím mi hrábne.

Záchranné ostrůvky času

A tak jsem se na něj musela začít dívat jinak. Přestala jsem čekat na den, kdy to konečně vyjde a já budu mít aspoň půl dne pro sebe. Začala jsem si všímat času, který už mám. Ač se to nezdá, pár minut sem tam během dne vyškrábu skoro každý den. Snažím se využívat ho ve svůj prospěch - a duševní pohodu.

Ano, je to něco, co v mateřství nutně potřebuju. Jsou to chvilky, které se běžně naskytnou skoro každý den, jen jsem se musela naučit je využít. Pár minut, které si během dne kradu pro sebe. Chvilky, kdy si dovolím utéct ze své momentální mateřské reality - byť obvykle jen mentálně.

Moje ostrůvky času v moři mateřství.

Unikám do světa audia

Knihomol jsem odmala. Mít knihovnu přes celou zeď byl můj celoživotní sen, a aspoň částečně se mi splnil, když mi ji pan Lamák postavil mezi futry zazděných dveří. Vůně papíru má zvláštní kouzlo, a tak jsem audioknihami vždycky spíš opovrhovala - dokud, jasně, jsem neměla děti.

S dítětem totiž moje ruce začaly být plné… no, dítěte - a papírovou knihu už prostě nebylo kam dát. Času, kdy bych si mohla ke knize v klidu sednout, logicky taky významně ubylo. Čtení před spaním zmizelo úplně, protože když už jsem uspala dítě, do pěti minut jsem byla tuhá taky. A tak jsem ve vhodných chvílích nejdřív začala poslouchat podcasty - a pak i audioknihy. Při procházce, při skládání prádla, při vaření.

Vlastně to není ani tak o tom potřebovat něco číst nebo poslouchat. Je to spíš chvíle, kdy se myslí vzdálím ze své mateřské reality. Do fiktivního světa, o němž poslouchám. Ale taky do světa mého dřívějšího bezdětného já. Ke svému dlouholetému koníčku. Do světa, kde jsem tou hlavní postavou já. Kde si dovolím myslet na něco úplně jiného než počet zbývajících plen. Kde přetavím další z řady mateřských povinností v trochu dospělé zábavy zcela mimo děti.

Unikám do světa psaní

To, co právě čteš, je výsledkem desítek ostrůvků času. Podobně jako čtení knih je psaní textů mým letitým koníčkem. Je taky jednou z těch činností, které mi mateřství významně omezilo. A taky je jednou z těch činností, díky nimž si připadám zase jako já, když se jim aspoň chvíli věnuju.

Mateřství je velmi osamělá životní etapa. Pokec s kamarádkou se z každodenní samozřejmosti stal nahodilostí, která se povede jednou, maximálně dvakrát za měsíc. Okruh kamarádek, s nimiž máme společné téma, se navíc o něco zmenšil. I jednoduchý, normální rozhovor s partnerem se stal nedostižným.

Bavíme se v útržcích vět, snažíme se vecpat pár našich slov mezi nekonečný proud těch batolecích. Naše konverzace se smrskává na to nejnutnější: “v pátek máme pediatra, v AlzaBoxu jsou do zítra plíny”. Je toho tolik, co bych mu chtěla každý den říct, ale většina myšlenek zůstává navždy nevyřčená. Ztracená mezi hlasitou hrou batolete a pláčem mimina.

Ty myšlenky ale potřebují ven. A tak píšu. To, co bych chtěla říct všem, s nimiž nemám možnost si to říct. Píšu, když vezu kočárek. Píšu, když kojím. Píšu, když uspávám. Odkládám si nevyřčené, abych to nemusela pořád jen nosit v sobě. A je jedno, jestli to pak publikuju dál, nebo si to nechám pro sebe. Hlavně, že je to venku.

Unikám do světa hudby

Skákal pes. Holka modrooká. Komáři se ženili. “Moje” nejposlouchanější písničky za poslední měsíc.

Moje Spotify už dávno není moje. Když neposlouchám batolecí písničky, pouštím bílý šum miminu. Svůj playlist jsem naposledy sestavovala v době, kdy první dcera byla malinké miminko.

Často si vůbec neuvědomím, že mi chybí. Hudba - moje hudba, tedy ta, kterou mám ráda já. Pak ale jedu autem někam chvíli sama a první, co udělám ještě dřív, než vyjedu z garáže, je připojit mobil a volume doprava.

Unikám od kojení

Kojení, zejména starších dětí, které mají pod kontrolou svou hlavu i končetiny, má jednu velkou výhodu. Uvolní se ti ruce (nebo aspoň jedna). A taková volná ruka, té je třeba využít.

Dlouho jsem kojící čas mrhala na scrollování na sockách - dodnes ho tak dost promrhám. Časem jsem ale došla k tomu, že jenom tupě koukat do mobilu není úplně obohacující, a tak jsem u kojení začala být “produktivnější”. Tedy, sahám po knize (tentokrát té tištěné), nebo otevírám Google docs a píšu.

Ono když si to člověk spočítá, toho prokojeného času, zvlášť s menším dítětem, je během dne fakt dost. Jsou to desítky minut až jednotky hodin. A tak, ač je kojení samozřejmě velmi romantický způsob napojení se na dítě a pohled z očí do očí s kojeným dítětem je nejvyšší blaho, chtě nechtě se u toho časem prostě začnete nudit. A chtě nechtě si postupem času začnete říkat “Hele, nedalo by se to využít i trochu líp, než čuměním do mobilu nebo doblba?”

Unikám ke knihám, které znám

Znáš pojem comfort food? Označují se tak jídla, která ti poskytnou emoční komfort - typicky něco, co znáš z dětství, co vařila tvoje máma, nebo co sis vždycky dávala po cestě vlakem k babičce. Jídlo, které ti udělá dobře na duši. Pro mě třeba zapečené špagety, které dělala mamka, nebo borůvkový koláč od babičky.

A co comfort book? Narozdíl od jídla nemám tušení, jestli tenhle terminus technicus skutečně existuje. V posledních týdnech jsem ale čtení knih, které už znám, zařadila do své ostrovní rotace. Má to dvě podmínky - nejde o žádnou sofistikovanou literaturu a nakonec to dobře dopadne. Nevybírám si nic emočně náročného, na co bych neměla po dni s dětmi kapacitu.

Comfort book totiž splňuje přesně všechno, co od svého ostrůvku času pro sebe potřebuju. Znám příběh, takže je mi jedno, jestli přečtu jen jednu stránku, nebo třeba půl odstavce a to ještě natřikrát. Žádné složité čtení, takže se nemusím příliš soustředit, naopak můžu trochu vypnout. Jasně, klidně si pobrečím, ale vím, že to dobře dopadne a i v tom je ten komfort. Můžu přeskakovat nudnější pasáže, aniž bych přišla o příběh, a rochnit se v těch nejlepších.

A kdy že beru čas na tohle easy čtení? No jasně - převážně při něčem dalším. Když kojím. Když si batole chvíli samo hraje. Když děti spí.

Ostrůvky mě drží nad vodou

Je to vlastně docela smutné, uznávám. Fakt, že mě v každodenním životě drží nad vodou to, že si k jedné činnosti naložím ještě další. Vaření, a u toho poslouchám. Procházka, a u toho píšu. Kojení, a u toho si čtu. Nejsou to jen tyhle momenty, ale je jich takových dost.

Zvlášť se dvěma malými dětmi je extrémně těžké najít čas, kdy jsem úplně bez dětí, nepotřebuju nic dělat v domácnosti a zároveň nejsem vyřízená natolik, že jdu prostě spát. Mnohdy se mi nezadaří ani dojít si sama a v klidu na záchod.

O to důležitější pro mě ty malé ostrůvky jsou.

Jejich hodnota netkví v tom, že si stihnu přečíst deset stran knihy. Hodnota je v tom, že si připomenu, jaká jsem v životě mimo děti. Pořád jsem taky člověk, který rád čte, píše, poslouchá příběhy a přemýšlí o věcech.