Z jednoho dítěte na dvě: První měsíc ve čtyřech
Kafe i mlíko tekly proudem. A co dalšího?
Článek si můžeš taky poslechnout v audioverzi.
Dvě čárky. Tolik otazníků. Otazníků, které se s blížícím se porodem jen násobily a nabíraly na intenzitě.
Bude svou sestru nesnášet, protože jí sebrala maminku? Nebo ji bude zbožňovat, protože je to mrňavé, roztomilé miminko? Bude na mě viset každou vteřinu dne? Nebo se přimkne k tátovi a mě bude ignorovat? Jak rychle si zvykne? Jak zvládnu péči o dvě děti najednou? Co budu dělat, až mě budou potřebovat obě naráz?
Měsíc po porodu už si můžu některé zodpovědět. Některé obavy se potvrdily, jiné (zatím) ne.
Po čem se mi nejvíc stýská
Starší dcera vyrostla přes noc
Do porodnice jsem odjížděla v půl třetí v noci. Doma v posteli zůstalo spát moje malý prvorozený miminko. Holčička, jejíchž 15 kilo jsem i s velkým těhotenským pupkem nosila, jako by nic nevážila. Děťátko, pro jejíž vztek i krokodýlí slzy jsem měla pochopení, protože je ještě malinká.
Dva dny nato jsem otevřela dveře bytu, kde si s babičkou hrálo obrovské dítě, které vypadalo, že může jít zítra do školy. Mělo obří hlavu a místo roztomilých malých nožiček ploutve. Sotva jsem ji uzvedla. U prvního projevu emocí jsem se přistihla, jak říkám “Ale no tak, nebreč, už jsi velká holka.”
Dva dny stačily k tomu, aby se moje vnímání tak moc změnilo. Následující dny a týdny mi jen potvrdily, že moje první malinké miminko je definitivně pryč. Často mi to bylo obrovsky líto. Jako bych po té holčičce, která už není miminkem, která musela najednou vyrůst - nejen v mých očích, ale i reálně - potřebovala truchlit.
Čeho jsem se nejvíc bála
Tandemové kojení je dvousečná zbraň
Kojení je jedno z nejvíc kontroverzních témat mateřství. Aspoň mám za těch pár let, co mám děti a konzumuju s nimi spojený obsah na sítích, ten dojem. Když nekojíš, jsi špatná máma. Když kojíš dítě starší jednoho roku, jsi divná. Když kojíš dvě děti různého věku naráz, jsi už totálně ezo.
Navzdory všem svým přesvědčením z doby, kdy jsem čekala první dceru, teď kojím nejen skoro tříleté batole, ale dokonce dvě děti naráz. Totálně ezo. A jo, někdy je kojím skutečně naráz.
A jaké to je?
Nebudu lhát, je to záhul. Na tělo i na hlavu. Není výjimkou, že kojím na střídačku třeba hodinu v kuse. Mám záchvaty hladu, kdy sežeru půl ledničky. Když kojím obě najednou, je mi nepohodlno. Jsem přeohmataná. Batole se chce kojit nejvíc, když se kojí miminko, a ve chvíli, kdy ji odmítnu, následují velké, vyčerpávající emoce. Okolí mě bohatě zásobuje svými názory na kojení v tandemu, ačkoli je nechci znát.
Často se ptám sama sebe, jestli jsem se nezbláznila a jestli mi to stojí za to.
Uspávání batolete kojením je ale pořád zdaleka nejefektivnější. Stejně tak zklidnění emocí, když je jich na ni moc. Věřím, že to, že ke kojení mají přístup obě, posílí jejich vztah (hlavně tedy vztah starší vůči mladší). Věřím, že kojení je pro starší stále prospěšné fyzicky i psychicky.
A hlavně - a je to asi ten nejsilnější důvod, proč starší nadále kojím - pořád mě to stojí méně energie, než potenciální odstav.
Co je jednodušší, než jsem čekala
Miminko toho ve srovnání s batoletem mnoho nepotřebuje
“Pořád jenom kojím, přebaluju a uspávám. Nevím, jak ji napolohovat, aby se jí ulevilo od prdů. Neumím rozeznat, co ji zrovna trápí - jestli chce spát, má ještě hlad, nebo ji bolí bříško. Uspávání je už úplná záhada. Při jakékoli manipulaci s ní cítím nejistotu a strach, abych jí nevědomky neublížila. Dáváte Espumisan, nebo BabyCalm?”
Před pár dny jsem si povídala s maminkou stejně starého novorozence. Rozdíl mezi námi? Ona má první dítě.
Připomněla mi, jak moc otazníků jsem měla kolem péče o první dceru. Jak ta nejistota byla, v kombinaci s miminčím pláčem a nevyspáním, vyčerpávající. A jak jiné to je teď s druhým miminkem.
V porovnání s péčí o batole mi totiž miminko připadá hrozně easy. Většinu dne prospí. Když pláče, řešení teď napodruhé umím obvykle najít velmi rychle. Kombinace prso + houpání + správná prdící poloha často stačí k miminčí spokojenosti. Pocit lehkosti v péči připisuju mateřské intuici, která - zřejmě díky tomu, že jedno miminko už jsem zvládla - je u druhého dítěte mnohem silnější.
Co je těžší, než jsem čekala
Uspávání batolete, když jsem na děti sama, mě někdy děsí
Jsou věci, které se se dvěma dětmi v jednom člověku docela dají zvládnout. Nakrmit všechny. Obléct všechny. Občas něco poklidit nebo uvařit. Nějak zabavit batole a u toho opečovat mimino.
Pak jsou ale ty, které považuju za vyšší dívčí mateřství. Vrchol pomyslného žebříčku u nás doma rychle obsadilo uspávání. Kupodivu je to logisticky (a často i emočně) náročná disciplína.
Vychytat to tak, aby miminko při uspávání batolete už spalo - navíc samostatně, mimo nosítko nebo prso. Nebo aby bylo natolik spokojené, že si samo vystačí těch 15-20 minut, než batole odpadne, a u toho nevyluzuje žádné příliš hlasité a náhlé zvuky.
Když to nevyjde, zkusit uspat kojením obou - a u toho se modlit, že miminko bude spát nebo tiše dudlat, než usne batole. Po uspání batolete se pak vymotat zpod pletence dětských těl, aniž bych batole vzbudila a miminko se rozeřvalo.
Nejjistější cestou se nakonec ukazuje uspat batole v kočárku, s miminem v nosítku. Alespoň mám dostatek pohybu a čerstvého vzduchu. Záda se doléčí, až budou děti ve školce.
Co mě překvapilo
Druhé mám paradoxně víc prostoru si užít
Bála jsem se, že si druhé miminko zdaleka neužiju tak, jako první. Nebude čas, nebude prostor na 100% pozornost, bude potřeba pečovat o batole. A v jistých ohledech tomu tak je.
Moje mateřské sebevědomí - “tentokrát už vím, co dělám” - ale dělá hodně. Stres z péče o mimino je minimální a díky tomu mám prostor všímat si detailů, které jsem u první dcery přehlížela, nebo je vytlačily právě starosti. Nebo jsem je prostě už zapomněla.
To, jaké dělá obličeje, když si uleví do plínky. To, jak srandovně se tváří, když se jde kojit. To, jak je akční, oči dokořán, ruce a nohy v pohybu, a za pět vteřin prostě usne. To, jak voní a jak se blaženě zatváří kdykoli, když jí dám pusu. V těchhle chvílích si říkám, že bych snad zvládla i třetí mimino. (Pak začne batole kňourat a já si to rychle rozmyslím.)
V čem je vlastně ta největší změna
V každodenním životě je to hlavně o logistice
Nachystat svačinu a přesvědčit batole, že dvě kapsičky jsou moc. Sbalit náhradní oblečení pro mimino i pro batole. Odpočítat dostatek plen a ubrousků. Naivně si myslet, že zvládneme odejít do hodiny a navíc v klidu. Učesat vlasy a vyčistit zuby. Obléknout sebe, mimino, batole. Třikrát zkontrolovat předpověď počasí. Nakojit a přebalit. Ošetřit emoce. Deset nádechů a výdechů. Vrazit mimino do nosítka, protože už potřebuje spát a řve. Najít někde po bytě plyšové štěně, protože bez něj ven jít nemůžeme. Uznat, že představy o klidném odchodu do hodiny byly hodně mimo.
Odejít ven s jedním dítětem je logistická operace střední obtížnosti. Odejít se dvěma je totální voser. Udělat cokoli se dvěma je voser.
Velmi rychle jsem zjistila, že největší změna v každodenním životě dvojnásobného rodičovství je markantní zvýšení logistické a organizační náročnosti. Abych se z toho úplně nezcvokla, snažím se iterativně zlepšovat svůj organizační skill každý den. Chystám si maximum věcí předem. Využívám každou chvíli, kdy mám volnou aspoň jednu ruku a ani jedno dítě neřve - i třeba tři minuty - k přípravě / úklidu / plánování … čehokoli.
Nejde zdaleka jen o odchody ven - je to jídlo, domácí práce, program na zítra, zábava pro batole pro případ, že potřebuju 15 nepřetržitých minut na uklidnění a uspání mimina.
Co si užívám
Venku je nám nejlépe
Čerstvý vzduch, svěží vánek, žádné zdi a pohyb. Kouzelná kombinace. Jakmile se za námi zavřou dveře od domu, žití s batoletem a miminkem je najednou mnohem růžovější.
Venkovní zábava je, narozdíl od té doma, nekonečná. Když přestane bavit jedno hřiště, přesuneme se na jiné. Když je hlad nebo potřeba zpestření, zastavíme se v kavárně pro koláč. I jednoduché “budeme počítat stromy” nebo “zkusíme najít ploštice” se zdá mnohem zábavnější, než kterákoli z hraček doma. Miminko to celé prospí.
A matka? Ta z toho má pobyt na vzduchu, pohyb, občas kafe či nějakou tu lehkou socializaci. Skutečnost, že nemusí vymýšlet program. A hlavně unavené dítě, které rychleji usne.
Když zrovna ani jedna neřve, je to vlastně moc fajn
S každým dalším dnem pozoruju rostoucí trend světlých chvilek. Batole hladící miminko po vlasech. Batole osahávající miminčí nožičky. Batole hlásící stav: “Jedno oko má otevřený, jedno má zavřený a v bříšku to zabublalo.” Miminko více a více vnímající svoje okolí. Miminko pokoušející se o první úsměvy. Miminko zaujatě pozorující svou starší sestru při hře.
Když se podaří chvilka společného prohlížení kontrastního leporela s batolecím komentářem. Když někam dojedu s oběma dětmi bez řevu. Když se podaří obě v klidu uspat.
Miminko víc vnímá a batole si víc zvyká. A já jsem si o trochu jistější v kramflecích dvojnásobného rodičovství.
A za měsíc bude všechno jinak.