O mateřství, proměně vlastní identity a životě, ke kterému se už nevracíme úplně stejné
Když se mi narodila první dcera, můj svět se obrátil úplně naruby. Místo budíku jsem vstávala podle zakňourání. Místo v kanceláři u počítače jsem své dny trávila doma - u přebalovacího pultu, na gymnastickém míči nebo u hrací podložky. Místo běhání v lese jsem obcházela naši čtvrť s kočárkem. Místo přátel a kolegů jsem během týdne potkala jen manžela, pediatra a výjimečně baristu v kavárně.
Nevadilo mi to.
Všechno bylo tak nové. Každý den jsem se učila novým rodičovským dovednostem. Každý den jsem byla v údivu nad tím, jak se takové malé miminko projevuje. Každý den jsem dvacetkrát ověřovala, jestli nedělám něco špatně v handlingu, uspávání nebo kojení. Moje dny, celá moje existence byla úplně pohlcená tím malinkým tvorečkem.
Můj starý život jako by úplně přestal existovat a místo něj tady byl život nový. A já neměla vůbec čas se ani na chvilku zastavit a za tím starým se aspoň ohlédnout.
Nový život se stabilizoval
Dcera rostla a moje mateřské dovednosti rostly s ní. Jak si začínala být jistá v lezení, stání a chůzi, já si začínala být jistá v běžné péči o ni. Stabilizovalo se kojení, stabilizoval se spánek, stabilizoval se běžný průběh našich dní. Náš život začal být o trochu víc předvídatelný.
Objevily se v něm byly malé kapsy prostoru. Chvíle, kdy si dcera hrála sama. Odpoledne, kdy se nechala povozit babičkou. Podvečer, kdy se o ni staral tatínek a já zrovna měla navařeno.
Kapsy prostoru, který najednou nebylo čím vyplnit.
A já se začala ohlížet.
V mém životě nebyl prostor
Najednou mi začalo docházet, že spousta věcí, které do porodu definovaly můj život, se vytratila. Moje koníčky, to, čím jsem vyplňovala svůj čas. To, jak jsem trávila své dny, můj životní styl. To, co mě v mé mysli dělalo mnou.
Několikrát týdně jsem si chodívala zaběhat. Brzy ráno budík, espresso, obléct se a vyběhnout. Ranní běhy patřily k mým nejradostnějším začátkům dne. Jako rannímu ptáčeti mi dělalo dobře rozproudit po ránu krev, utřídit si myšlenky a taky si v hlavě odškrtnout, že není ještě ani 8 hodin a já mám hotovo.
V těhotenství jsem běžecké boty musela uložit do skříně a zůstaly tam ještě hodně dlouho po porodu. Fyzická stránka věci se postupně vyřešila, ale na běhání v mém životě nebyl prostor. Miminko mě potřebovalo, a když mě nepotřebovalo miminko, potřebovala mě domácnost nebo něco dalšího. Pohybu jsem měla s kočárkem spoustu. Vlastně mi ani nepřišlo, že by mi běhání mělo nějak chybět.
Budu doma, budu mít čas
Knihovna je jedna z těch součástí našeho bytu, jež tolikrát denně míjím a vlastně ani neregistruju, že tam jsou. Její police jsou od země až po strop zaplněné knihami. Knihy jsou odjakživa zcela přirozenou součástí mého života. A kromě těch v knihovně i jejich rozečtené příbuzné - ta na nočním stolku, ta na stole v obýváku, ta v mém batohu.
Bylo to až několik měsíců po porodu, kdy jsem si uvědomila, že u postele mám od šestinedělí pořád tu stejnou knížku. Že na tu v obýváku už pomalu sedá prach. Že ta v batohu je někde na dně, zapomenutá, protože batoh vystřídala taška ke kočárku.
Pak jsem si poprvé po dlouhé době skutečně všimla naší knihovny. Seděly jsme s dcerou na podlaze a prohlížely si její obrázkové knížky, které měla na nejnižší polici. Podívala jsem se nahoru a uvědomila jsem si, že poslední knížku jsem si koupila před porodem. Teď tam ležela netknutá, spolu s mnoha dalšími, už několik měsíců.
Myslela jsem si, že když budu doma, budu mít víc času si číst. Nemohla jsem se mýlit víc.
Zmizelo všechno
A jak jsme tam tak seděly a já se dívala na všechny ty knihy, začalo mi to docházet. Běhání? Ne, na to není čas ani energie. Knihy? Jeden odstavec po uspání dítěte a odpadám. Pivo s přáteli? Nemůžu, starám se o mimino. Pokec s kolegy u kafe? Ne, jsem ráda, když jednou týdně prohodím pár slov s baristou. Cestování? Kdy jsem naposledy byla někde dál, než na chalupě?
Všechno, co jsem měla ráda, bylo pryč. To, co mě definovalo, čím jsem vyplňovala svůj čas - pryč. Všechny tyhle věci z mého života vytlačilo moje dítě. Vytlačilo moje dítě z mého života i mě?
Ztratila jsem sama sebe?
Myslela jsem si, že ano. A myslela jsem si, že řešením je vzít všechny ty věci z mého bezdětného života a nějak je naroubovat do života s dítětem. Že až je všechny postupně seberu a někam napasuju, budu se cítit konečně správně. Jako já. Jen s dítětem navíc.
Připadalo mi, že je to přesně to řešení, které hledám.
Všechno jsem chtěla vrátit
Uplynulo pár dalších měsíců a já konečně začala zase běhat. Nejprve občas, když to zrovna vyšlo, postupně pravidelně. Ne, nebylo to tak přímočaré jako předtím. Vstávala jsem v půl šesté, abych to stihla ještě dřív, než manžel odejde do práce. Dlouhé týdny jsme dítěti museli vysvětlovat, že máma ráno běhá a není třeba kvůli tomu brečet ani vstávat. Park a les jsem vyměnila za běžecký pás na půdě, abych to zvládla rychleji. A i tak jsem někdy uběhla sotva dva kilometry a musela se vrátit.
Pocit, že mám kousíček svého života zpátky, tam ale byl.
Návrat ke knihám byl taky všechno, jen ne přímočarý. Najít s dítětem čas na to si v klidu sednout ke knížce bylo vlastně čím dál složitější. Až s odstupem jsem si uvědomila, že když byla dcera miminko, těch příležitostí sáhnout po knize jsem měla paradoxně víc, než později. Ale všechno bylo tak nové, že jsem na nějaké čtení úplně zapomněla. Nebo jsem studovala knihy o dětském vývoji a spánku.
A tak jsem si jako zapřísáhlý odpůrce audioknih jednoho dne stáhla aplikaci Audible. Sluchátka jsem se naučila si brát během spacích procházek nebo při vaření. A zjistila jsem, že ačkoli mi mluvené knihy zdaleka nepokryjí potřebnou dávku literatury dokonale, zase to byl ten tak potřebný kousek mě.
Pak jsem narazila
Ještě jako bezdětná jsem si myslela, že cestovat s dětmi je jen o trochu složitější než bez nich. Možná po cestě zastavuješ trochu častěji, ale jinak je to čirá radost. Sbalíš akorát plenky a kočárek navíc a jedeš. Na Instagramu to vypadalo růžově.
Myslela jsem si, že cestování bude další z těch věcí, které vrátím do svého života s dítětem tak, že bude skoro stejné jako dřív. Prvních pár cest s dítětem mě ale vyškolilo.
Cestování s dítětem není jen pár zastávek po cestě navíc. Je to navíc taky plánování, zařizování, balení, rozhodování, zabavování, přizpůsobování se dětem, hašení mnoha akutních problémů, předvídání budoucnosti a stres. Najít v něm tu očekávanou radost jsem se musela naučit. Najít v něm tu dřívější lehkost se mi nedaří.
Cestování bylo první z těch věcí, které jsem chtěla do svého života vrátit, u níž jsem narazila na to, že to nejde. Tedy ani zdaleka ne tak, jak jsem si představovala.
A tak cestuju i s dětmi - ale mnohem méně často. S mnohem více věcmi. V mnohem větším stresu. Zážitek z cestování je pro mě teď úplně jiný.
Někdy se ale přeci jen na cestách objeví chvilka, kdy si připadám skoro jako tenkrát. Radost ze zdolaného kopce mám pořád stejně velkou. Nadšení z příjezdu na nové místo se mě drží i teď. Euforii z toho, že zase něco zažívám, cítím i s dětmi pod nohama.
A občas se tam objeví i něco úplně nového. Třeba ten pocit, když stojím někde, kde už to sama dobře znám, ale moje dítě to tu, s rozzářenýma očima, vidí poprvé. Nebo nadšení z výhledu i z ploštic na cestě. Nebo radost z klády přes cestu, kterou dítě přelezlo úplně samo.
A taky naděje, že až trochu odrostou, bude cestování zase o něco snazší a trochu víc moje.
Kousíček mám zpátky
Bylo to kolem dceřiných třetích narozenin, když jsem si uvědomila, že jsem za poslední rok nevyfotila foťákem ani jednu fotku. Kontrolovala jsem paměťovou kartu a zjistila, že poslední fotky mám z loňského léta. A předtím… dítě, dítě, jednou ročně hory, dítě. Zato detaily z výletů v přírodě, různá zátiší, experimenty s kompozicí nebo světlem - všechno tohle bylo až hluboko v archivu.
Focení jsem milovala a přitom se z mého života postupně, nenápadně úplně vytratilo. Nejprve se mým jediným objektem stalo dítě a pak už ani to ne - mobil stačí. Foťák jsem vytahovala jen při vyloženě vzácných příležitostech. Myslela jsem si, že potřebuju výjimečný objekt nebo událost na to, abych fotila.
Ale pak jsem si řekla - Proč? A tak jsem po třech letech začala foťák zase vytahovat jen tak. Ano, fotím hlavně děti. Nebo jejich věci v pěkném světle. A pak většinu fotek smažu.
Ale dělá mi to radost. A další kousíček mám zpátky.
Času ubylo
Je zvláštní, jak fluidní může být vnímání volného času. Když jsem před lety nastupovala po vysoké škole do práce, až tehdy jsem si uvědomila, kolik volného času jsem ve skutečnosti měla jako student. Připadalo mi, že pořád jen chodím na lekce nebo se učím. Prozření přišlo až v momentě, kdy jsem musela každý den trávit v kanceláři 8 hodin a z volných odpolední zůstaly jen volné večery. Těch hodin denně, které jsem mohla vyplňovat poflakováním se u seriálů nebo YouTube, významně ubylo.
Pak se mi narodilo první dítě a já najednou horko těžko našla v celém dni deset minut na sprchu. Ten rozdíl byl diametrální a kdyby mi ho někdo popisoval před dětmi, ťukala bych si na čelo (Vždyť jsi celej den doma, jak jako, že se nestihneš ani umejt?!). Většina volnočasových aktivit, které se do mého pracovního života stále vešly, musela ustoupit péči o dítě nebo domácnost.
S narozením dítěte druhého už ten šok tak velký nebyl. Ne, že by času zase neubylo - jasně, že ano. S jedním skoro tříletým dítětem už se nějaký ten volnější čas najít dal. S miminkem navíc už zase ne. Když mě nepotřebovalo miminko, potřebovalo mě starší dítě. Těch pár hodin týdně pro sebe, které jsem měla s jedním dítětem - a které mi připadaly tak strašně málo - bylo pryč. Deset minut nebo dokonce půlhodina bez dětí byla svátek.
Některé věci pouštím
A tak jsem se musela naučit všechny ty výplně času postupně pouštět. Utápět hodiny času u YouTube nebo Netflixu? Už ne odpoledne a večer. Už ani večer. Už ani večer občas, když se podaří uspat brzo - radši si jdu rovnou lehnout. Jen tak scrollovat půl hodiny na sítích? I to dělám efektivně - třeba když kojím. Sednout si ke křížovce nebo sudoku, jako jsem to dělávala, když jsem neměla co dělat? V té čtvrthodince radši otevřu počítač a píšu. Co to vůbec je za koncept, nemít co dělat?
Jestli mě děti něco naučily, je to efektivita práce s časem. Ale hlavně to, že některé věci, o nichž jsem si myslela, že mě naplňují a chci jimi trávit svůj čas, už vlastně nepotřebuju. Zatímco jako bezdětná jsem potřebovala několik desítek minut prokrastinovat, abych mezitím dělala něco smysluplného, jako máma dvou dětí dělám rovnou to smysluplné. Nedostatek času mě naučil uvědomit si, na čem mi v mém životě skutečně záleží.
U práce cítím nejistotu
Výměna pracovního života za péči o děti je tak trochu terapie šokem. Všední dny najednou probíhají úplně jinak. Ano, ze začátku si možná připadáš jako na dovolené. Zvlášť v těch posledních týdnech před porodem, kdy jsou tvé dny naplněné odpočinkem, sem tam návštěvou lékaře, přípravou overálků a těšením se na miminko. Euforie z volna ale opadne celkem rychle a po porodu už na nějaké vzpomínání na práci není vůbec čas. Postupně se k práci ale v mysli vracím a cítím velkou nejistotu.
Mimo práci strávím celkem téměř šest let. Ta doba je naprosto nepředstavitelně dlouhá. Jak moc se toho v práci za ty roky změnilo? Zůstal v mých týmech aspoň někdo, nebo na mě budou první den koukat se zvednutým obočím samí noví lidé? Jak moc mi ujíždí vlak s technologiemi? Budu schopná se vůbec vrátit na tu úroveň, z níž jsem odcházela? Bude mít moje jméno, jehož váhu jsem v práci roky budovala, vůbec ještě nějaký význam? Jak skloubím práci a péči o děti? Jak zvládnu ten šok na opačnou stranu - z celodenní péče o děti do osmihodinové pracovní doby?
Chci se tam vůbec vracet?
Nevím. Práce je jednou z těch velkých otázek, na něž neznám odpovědi. Jediné, co vím, je, že až - jestli - se budu vracet, vrátím se jako jiný člověk. Kam a jak je nadále otázka pro moje budoucí já.
Něco už se nevrátí
Nedávno jsem při psaní článku o tom, jak se můj svět po dětech zmenšil, vzpomínala na dobu, kdy jsme se s mužem mohli v pátek po práci sebrat a kamkoli vyrazit. Klidně na celý víkend. Lehce, spontánně, bezstarostně. Nikdo nás nepotřeboval, nikdo nás nehledal, o nikoho jsme se nemuseli starat, za nikoho jsme nezodpovídali.
Spontánnost už se nevrátí asi nikdy. A pokud ano, pak zdaleka ne v téhle podobě. Protože až budu moci zase někam skutečně spontánně vyrazit, bude mi nejméně o 15 let víc.
A i tehdy budu nejspíš hodně často myslet na to, co asi dělají a kde se nachází moje děti.
Už víc než tři roky jsem mámou. Za pouhých pár měsíců budu u té knihovny sedět s mladší dcerou. Budeme si prohlížet její první knížky (no, dobře, pokud nám je ta starší půjčí) a já se zase budu koukat na ten stoh, který jsem ještě pořád nepřečetla. Tentokrát mě to ale tolik bolet nebude.
Po narození první dcery jsem si dlouho myslela, že jsem ztratila sama sebe a že se potřebuju vrátit ke svému starému, původnímu já. Chtěla jsem být ta nová máma a vedle toho taky ta stará já - v jednom člověku. Ale ty dvě se spolu nejen, že nevešly, ale nefungovaly spolu dohromady.
A tak jsem dospěla k závěru, že moje staré já nejde s mateřstvím vůbec dohromady a já ho musím ztratit. Zanechat v minulosti. Pohřbít a oplakat.
Smířit se s tím, že se porodem i ve mně narodil někdo úplně nový a naučit se existovat až do konce života v tomhle novém já.
Dnes už si nemyslím ani jedno.
Možná to není o návratu
K některým starým věcem jsem se nakonec dokázala vrátit. Některé se teprve vrací. Některé se vrátily takové, jaké byly dřív, a některé se vrátily v jiné podobě. Některé se vrátily, aby s porodem druhé dcery zase zmizely. A já dnes už vím, že časem se zas můžou vrátit. Když budu chtít a dám jim k návratu prostor.
Některé věci už se nevrátí nikdy. Učím se s tím smířit. Některé věci jsem zcela dobrovolně pustila. Některé jsem oplakala a některé vůbec. A některé jsem pustila z donucení, abych udělala místo pro jiné.
Některé věci mi chybí. Některé vůbec.
A do toho všeho přibyla spousta věcí, které v mém starém životě nebyly.
Možná tedy nejde o to získat zpátky člověka, jímž jsem bývala. Možná jde o to postupně zjišťovat, co z něj jsem pořád já. A co už být nemusím.
~ fin ~
Chceš číst dál?
Pokud tě text bavil, mrkni na další články na podobné téma ze série: Já a mateřství
A co příště?
V newsletteru Lamáková pod čarou sdílím osobní úvahy, střípky z každodenního života a nápady, které ti můžou trochu usnadnit ten tvůj.
Dává ti moje psaní smysl?
Pokud ti moje texty dělají společnost, přinášejí nový pohled nebo tě prostě jen na chvíli zastaví v běžném dni, můžeš mě podpořit symbolickou kávou. Samozřejmě dobrovolně.