Můj svět se po dětech zmenšil
O dobrodružství, svobodě a velkých věcech v malém světě
Venku začíná zapadat slunce. Rozsvěcuju na schodech a vycházím na půdu. Tam posbírám do náruče karimatky, spacáky a cestovní polštářky. Sbíhám dolů a pokračuju v balení. Pohorky, péřovka, vařič, nádobí. Powerbanka, kšiltovka, čelovka, nůž.
Je pátek podvečer, lehce po sedmé. Před chvilkou jsme s Mužem zkontrolovali výhled počasí a řekli si, že někam vyrazíme. Víkend máme volný, počasí vypadá dobře a co doma?
Balím výbavu do tašky, kterou Muž vzápětí odnáší do auta. Beru batohy, kam vložím všechno, co potřebuju mít po ruce. Převlékám se a rychle v hlavě kontroluju, jestli máme zhruba všechno.
Vyrazíme ještě teď večer.
Kam? To se rozhodne po cestě.
Píše se rok 2021.
Ještě před pár lety jsem mohla v pátek odpoledne zaklapnout počítač, během hodinky si sbalit to nejnutnější a vyrazit. Kamkoli. Zapíchnout prst do mapy a jet.
Nemusela jsem rozmýšlet, kde budu spát, jestli tam bude teplo, nebo zima. Nepotřebovala jsem mít vymyšlený program. Nemusela jsem s sebou tahat tašky hraček, abych přežila v klidu samotnou cestu. Nemusela jsem hlídat bdělá okna a spánek, koordinovat jídlo, řešit x variant oblečení a analyzovat aktuální emoce a náladu.
Vyrazit na víkend na výlet byla hračka. Uplynulo pár let a můj svět je úplně jiný.
Okolnosti se změnily
Vypadá nějak takhle:
Domov - hřiště - obchod - domov
Dobrodružství, jak jsem ho vnímala tehdy, má dnes úplně jiný rozměr. Ano, zapíchnout prst do mapy můžu i dnes. Ale musím k němu vzápětí dohledat nejbližší hřiště, přebalovací pult, obchod s plenami, restauraci s dětským menu a trasu vhodnou pro kočárek.
Dobrodružství dnes není v tom, kam pojedeme a co tam budeme dělat. Dobrodružství je v odpovědích na otázky: Budeme po cestě zastavovat pětkrát, nebo šestkrát? Budu dítě převlékat proto, že se polilo, nebo že spadlo do kaluže? Bude se vztekat už před obědem, nebo až po něm?
Hladina adrenalinu v mé krvi zůstala. Okolnosti se trochu změnily.
Dva kilometry místo několika set
Dřív jsem potřebovala dojet aspoň pár stovek kilometrů daleko, vylézt na nejvyšší horu, zdolat aspoň céčkovou ferratu, abych něco zažila. Foťák, svůj osobní zachycovač zážitků, jsem s sebou brala jen na výlety. Běžné dny byly fádní, šedivé. Nebylo co dokumentovat, nebylo co si zapamatovat.
Teď se můj život odehrává na perimetru dvou kilometrů kolem domu. Místo stovek kilometrů je pro mě zážitek dojít ty dva do nejbližšího obchodu. Půlhodinový přejezd autem s dětmi je ekvivalent osmihodinového letu. Když přijdeme domů ze hřiště a nikdo nemá zranění nebo nervový kolaps, připadám si jako na vrcholu té třítisícovky. Foťák vytahuju na procházce o délce pěti set metrů, ale i doma, v dětském pokojíčku.
Můj svět se po dětech neuvěřitelně zmenšil. Geograficky. Časově. Prostorem, který mám pro sebe. A přitom mám někdy pocit, že jsem nikdy nežila v tak velkém světě jako teď.
Z deseti minut celé dopoledne
Z rychlé kontroly srážkového radaru na Windy se stal desetiminutový výklad rozdílů mezi polojasnem a oblačnem. Pozorujeme, kde v Evropě právě prší, učíme se světové strany - východ a záchod - a hledáme, jestli někde nenajdeme blesky.
Místo krátkého ověření umístění AlzaBoxu na mapě si ukazujeme, kde na ní jsme my a kde je táta. Seznamujeme se s hlavními i vedlejšími ulicemi, značením parků a měřítkem.
Každý den chodíme kontrolovat borůvkový keř, jestli náhodou některá z bledých kuliček už dostatečně nezmodrala. A v den, kdy se taková konečně objeví, mám pocit, že slavíme minimálně splněnou zkoušku na vysoké škole.
Pravidelně chodíme na hřiště tři sta metrů od domu, kde je velká prudká klouzačka. A když přijde den, kdy se konečně podaří vyšplhat až nahoru a překonat strach ze sjezdu, raduju se podobně, jako když jsem tenkrát vylezla těch posledních pár desítek metrů na Triglav. Nebo možná o něco víc.
Z činností, které zabraly pár vteřin a dělala jsem je napůl automaticky, je teď program na celé dopoledne. Z věcí, jimž jsem nepřikládala žádnou váhu, jsou zážitky, o nichž se večer vypráví tátovi a druhý den ještě babičce. Z drobností, v měřítku mého dřívějšího dospělého života, jsou obrovské události v měřítku dětském.
Můj svět je menší, ale uvnitř je vlastně větší.
Alpy, nebo hřiště?
Bunda, softshellky, náhradní kalhotky, náhradní ponožky - teplé i tenké. Tričko s krátkým, tričko s dlouhým, tepláky, kraťasy. Klobouk, kdyby vysvitlo slunce, pláštěnka, kdyby začalo pršet. Mikina, holinky, sandále. Tenisky na sebe. Repelent, krém s SPF, dezinfekce, lékárnička.
Balím na horskou túru, že? Na týden do Alp?
Ale kdeže. Jdu s dětmi na hřiště. Máme to dvě zastávky tramvaje.
Dřív byl zážitek výlet do Alp. Dneska je zážitek, když se všichni oblékneme, vyjdeme z domu a nikdo po cestě nezačne brečet.
Moje měřítka jsou někde úplně jinde.
Deset minut jako celý víkend
Není to tak dávno, kdy se pro mě odpočinek rovnal minimálně víkendu, ideálně aspoň na chatě, ještě lépe na výletě, na horách. Těch pár hodin volného času po práci a dalších povinnostech, kdy jsme si s mužem třeba na dvě hodiny sedli večer k Netflixu, jsem za odpočinek vlastně ani nepovažovala. Spíš takové zklidnění na konci dne.
Vypít si během pracovního dne kafe rovnou z kávovaru a u toho pět minutek jen tak hledět z okna byla samozřejmost, žádný odpočinek. Dojít si na záchod kdykoli chci, snad jen s výjimkou meetingů, a strávit tam tolik času, kolik potřebuju? Panebože, základní lidská potřeba, o tom nebyla ani diskuze.
Je vážně až neuvěřitelné, jak diametrálně odlišná jsou moje měřítka odpočinku nebo času na cokoli teď, když jsem doma s malými dětmi. Záchod o samotě? Prakticky neexistuje, a když už ano, rozhodně nemám pocit, že si tam můžu dát načas nebo dokonce posedět. Teplé kafe je story samo pro sebe - byť druhé kolo ohřívání v mikrovlnce je ta hranice, kde kreslím tlustou čáru a obsah hrnku (s těžkým srdcem, ale pevným přesvědčením) vylévám.
Idea víkendu na chalupě nebo na horách je samozřejmě i teď krásná a do určité míry lákavá. Už jsem ale pár takových zažila i s dětmi a bohužel se nedá říct, že by šlo o nějaký odpočinek. Když to jde dobře, je to ten samý běžný život, kdy na mě pořád někdo mluví nebo visí, jen s o trochu atraktivnější kulisou. A když to jde tak, jako obvykle - tedy hůř, protože změna prostředí jitří dětské emoce - je takový víkend spíš větší záhul než normálně. S atraktivnější kulisou.
A tak za odpočinek dnes považuju spíš tu relativně vzácnou hodinku či dvě, kdy u sebe nemám ani jedno dítě, a klidně u toho jenom sedím na gauči a tupě zírám do mobilu. Nebo tu půlhodinku, kdy mám u sebe jenom mimino spící v nosítku. Nebo procházku, kdy mám sice jedno dítě na sobě a druhé tlačím před sebou v kočárku, ale obě zrovna spí a já si vychutnávám kafe z kavárny, šum větru ve stromech a absenci otázek.
Nebo těch pět minut ticha, když starší dítě večer usne, já s ním ještě chvilku ležím v posteli a předstírám, že neexistuju. Pak se teprve zvednu a jdu za mužem, obstarat to mladší.
Méně svobodná svoboda
Taky svoboda pro mě znamenala něco úplně jiného. Třeba právě moct vyjet jen tak někam na výlet, teď hned a neznámo kam. Naplánovat pěší túru na 20 kilometrů a neřešit, jakým terénem půjdeme a kde si dáme pauzu. Cestovat kamkoli nás to lákalo. Zdolávat vrcholy, lézt ferraty, po práci trénovat na půlmaraton.
Ale i úplně jednoduše. Moct jen tak v pátek večer vyrazit na pivo. Dopoledne jsme si napsali a večer jsme se sešli. Žádná večerka, žádné “můžu si dát jen jedno”, žádné limity.
Po práci jsem si mohla dojít do obchoďáku, okouknout módu nebo kosmetiku, čistě proto, že jsem měla čas a chuť. K večeři jsem si mohla objednat ty nejmastnější smažené nudle a nikdo se neptal, co to mám, jestli to může taky a hlavně - proč to nemá taky.
Dnes moje svoboda vypadá jinak - a je tak trochu, no, méně svobodná. To, abych mohla v pátek večer s kamarádkami na víno, plánujeme všechny aspoň měsíc dopředu. A ani v den konání není nic stoprocentně jisté, protože - náhlá horečka, vypadlo hlídání nebo prostě hodně špatný den, který zachrání jen mateřská náruč.
Jen tak obejít obchody bez dětí je vyloženě svátek. A stejně to končí tím, že místo věcí pro sebe táhnu domů tašku věcí pro děti.
Dopoledne, kdy je starší dítě ve školce, mladší se mi zrovna podařilo na spánek odložit do postýlky, mám uvařeno a během té vzácné hodiny můžu dělat cokoli se mi chce. Ne tak častá, ale o to cennější svoboda.
Velké věci v malém světě
Občas se zadívám z okna a vzpomínám, jaký byl můj život před těmi pěti lety. Z pokojíčku slyším dětský křik a říkám si, jak moc bych chtěla zase jen tak někam jet. Já, on a naše dva batohy. V ruce foťák s prázdnou paměťovkou a v hlavě jen matná představa o cíli. Zastávka pro číze v Mekáči u dálnice a před námi stovky kilometrů. Po pár hodinách se objeví první alpské vrcholky a já si řeknu, konečně, moje druhé doma.
Ale pak večer ležím v posteli vedle dítěte, které mi vypráví to svoje dobrodružství, které dneska zažilo, zatímco to druhé mi spokojeně chrupká na hrudi. A mě napadne, že můj svět je menší. Ale dějí se v něm velké věci. Takové, které můj dřívější velký svět neznal.