“Mámo, podej mi štěně!”
Natahuju ruku a podávám dítěti plyšové štěně.
“Ještě jezevčíka!”
Natahuju druhou ruku a podávám dítěti plyšového jezevčíka. Dítě bere obě hračky a přebíhá s nimi ke klouzačce.
Podcházím klouzačku, očima kontroluju pohyb dítěte a stoupám si na své vyhrazené místo u výjezdu.
“Mámo, chytej je!” Dostávám další povel a už napůl automaticky se skláním, abych pochytala ke mně posílanou zvěř a po ní i dítě.
Je jedenáct dopoledne. Na hřišti jsme asi deset minut. Každou chvíli ale koukám na hodinky a přemýšlím, že potřebuju ještě nakoupit, objednat dítě ke kadeřnici a dokončit výběr zimní bundy. Vlastně bych ráda šla zase pryč.
Rozhlížím se kolem a pozoruju ostatní maminky. Na lavičce sedí maminka se synem a něco mu vysvětluje. Co mu asi říká, že se u toho oba tak mračí? Na pískovišti jedna maminka plácá bábovičku. Jestlipak je nadšená z toho, že ji plácá už pošesté? Dvě další koukají do telefonu. Co asi řeší? Platí právě obědy pro starší dítě? Vybírají nové boty? Klikají nákup do Rohlíku? Nebo prostě jen tak scrollují Instagramem s pocitem, že by tu raději nebyly?
Je tu nějaká, kterou to nebaví stejně jako mě?
Hřiště, pořád dokola
“Mámo, jdeme znova!” Dítě mě vytrhne z myšlenek a já poslušně jdu. Potřetí. V ruce plyšáky, čekám, až vyleze nahoru, podám jednoho, podám druhého. Následuju pokyny, ale už to dělám automaticky. Jsme tu několikrát týdně. A děláme pořád to samé. Dítě s úsměvem od ucha k uchu, já s úsměvem trochu hraným.
Potřetí, počtvrté, popáté. Ani šesté opakování dětskou radost nezmenšuje - vlastně mi připadá, že je to naopak. Přála bych si, abych její nadšení sdílela. Abych uměla pustit všechny ty úkoly a starosti, které držím v hlavě, a jen tady být s ní v té radosti. Abych nemyslela na to, jak bych si nejradši jen sedla na lavičku a prostě existovala, zatímco moje dítě si hraje samo. Jenže místo toho se často přistihnu, že tu dobrou náladu a hravost předstírám a u toho přemýšlím, na co ji nalákám, abychom už mohly jít pryč. I když vím, že ji to tu baví.
Jenže mě ne. A pak si to vyčítám.
Vždyť se jí tu líbí. Chce, abych si s ní hrála. Za pár let, až bude její život víc jen její, mi zbyde jen vzpomínka na to, jak se mnou blbla na hřišti. Tak v čem je problém? Proč si to nedokážu užít tak, jako ona?
A proč cítím tu vinu, že bych si to tak užít měla?
Přitom hřiště zdaleka není jediná věc, u níž mě napadá, že bych ji jako máma měla dělat s větším nadšením.
Rozvíjej jejich smysly
Modelína, sliz, písek, rýže. Smyslové hraní. Sensory play. Něco, co děti prý nejen baví, ale taky rozvíjí. Kreativně, senzoricky, motoricky, všestranně. Něco, co na Instagramu vypadá skvěle, ale u tebe doma už tolik ne.
Dceři bylo něco přes rok, když jsme vyrazily na lekci a docela nás to bavilo. A tak jsem si řekla - proč to nezkusit i doma? Ušetříme za lekce a pohrajeme si spolu častěji, než jen jednou týdně. Stačí koupit pár věcí a moje dítě se bude rozvíjet jako o život.
Modelína? Jasně, s tou jsem si hrála jako malá i já. Akorát, že dneska už nestačí ta obyčejná za pár korun. Dneska otevíráš eshop Mámy v rejži a kupuješ jejich Mamolínu, která je voňavá, zdravá a tak nezávadná, že ji můžeš i sníst. Takových barviček, kterou vybrat? Asi radši rovnou sadu po šesti? A když už jsi v tom, přihodíš tam ještě tubus se smyslovou rýží v jarních barvách, krabičku slizu, sadu na práci s modelínou a druhou sadu na práci s rýží. Jo, nezapomeň - kinetický písek a pár formiček se ti taky bude hodit.
A tak přijel kurýr s velkou krabicí a já už měla v hlavě jasnou představu, jak to bude probíhat.
Uhranutá rýží
Uvařím si kafe. Sedneme si ke stolu. Dceři dám tácek a pár mističek a budeme přesypávat a přebírat, jako ty Popelky. Za pár minut se dcera natolik ponoří do hry, že mě vlastně ani nebude potřebovat. Budu si v klidu pít kávu, pozorovat své dítě uhranuté rýží a pro sebe se usmívat, jak jsem to skvěle vymyslela.
Realita trochu pokulhávala.
Vybírání zeleně obarvené cizrny z hromady rýže dítě bavilo první minutu. Přesypávání rýže z misky do misky další dvě. Nabírání lžičkou, speciálně k tomu určenou, nebavilo vůbec. Kultivovaná hra s pomocí sady nástrojů se ukázala být vhodnou spíš pro mě, než pro moje dítě. To mi dalo jasně najevo, že jestli si má hrát s rýží, bude to dělat rukama.
Hra rukama potvrdila fakt, že žádný tác nebo podnos není dost velký natolik, aby smyslový materiál zůstal na něm. Rýže utíkala na stůl, na židli, na zem. V různých zákoutích jsem ji nacházela ještě nejméně týden poté. “Snaž se nesypat to ven,” zněl jeden z mých zoufalých pokynů, zatímco mi v mysli probíhaly myšlenky od “že já blbá radši nedala ty dvě stovky za lekci” po “tady právě probíhá test toho, jak moc respektující je moje výchova”.
Moje trpělivost se sensory play našla svou hranici přesně ve chvíli, kdy jsem při posledním loku studeného kafe v ústech ucítila i několik zrnek rýže.
Na kroužky už odmala
“A kam s dcerou chodíte na kroužky?” ptá se mě kamarádka a já se snažím zachovat neutrální tvář. Kroužky? Jak jako, kroužky? Vždyť je jí rok.
“No…” zaváhám a přemýšlím, na co se vlastně ptát dřív. S ročními dětmi se chodí na kroužky? Ne až ve školním věku? A kam že se to s nimi chodí? A musí se?
Prozatím to řeší za mě.
“My chodíme v pondělí dopoledne na smyslohrátky, odpoledne pak na plavčo. V úterý a v pátek je cvičení rodičů s dětmi a ve středu v podvečer máme znakování,” vypočítává a já se pokouším vypadat, jako že vím, o čem mluví.
“Aha, to zní skvěle. A baví vás to?” ptám se.
S širokým úsměvem přikyvuje, že ano, a po pár dalších minutách se loučíme. Okamžitě vytahuju mobil a začínám googlit. Co to říkala? Smyslohrátky? Znakování?
Zadávám dotaz na kroužky pro roční dítě a nevěřím svým očím, jak široká nabídka na mě vyskakuje. Kdybych chtěla, vyplním program celého týdne jen kroužky. Dopoledne, odpoledne, podvečer, každý den.
Najednou cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Netušila jsem, že s takhle malými dětmi se chodí na kroužky, snad kromě plavání miminek. Nezanedbala jsem něco? Neprošvihla jsem nějaké vývojové okno v dceřině dosavadním životě, kdy byl perfektní čas na učení se znakování, angličtiny nebo zpěvu? Jestli je nabídka kroužků takhle velká, bude velká i poptávka. Jsem poslední máma, která nevodí svoje roční dítě na kroužek? Kde se přihlásím aspoň na něco?
Jeden kroužek nestačí
A tak jsme začaly chodit na Montessori hrátky. Zkusily jsme sensory play. Přidaly jsme cvičení rodičů s dětmi, aby byl program vyvážený.
A vlastně to nebylo vůbec špatné. Na pár dopolední v týdnu jsme měly program. Dcera měla možnost se setkat s jinými dětmi a pohrát si v jiném prostředí než doma. Vyzkoušet jiné pomůcky a hračky. Dělat něco, co jsme doma nedělaly. Neprobíhalo to sice úplně tak, jak jsem si původně představovala - tedy že si na hodinu sednu a dítě se na kroužku zabaví samo - ale změna prostředí a lehká socializace s dalšími maminkami byla vlastně příjemná i pro mě.
Dcera rostla a péče o ni se měnila. Přibyly emoce, slova a pak věty, cesty na hřiště i chystání svačin. Hromadila se moje fyzická únava, mentální zátěž i psychické vyčerpání. A z něčeho, co mě docela bavilo, se stala další věc, kterou musím zařizovat.
Možná dnes cvíčo zrušili
Vybrat kroužek tak, aby nám vyhovoval termín i místo. Registrovat se. Přihlásit se na konkrétní lekci. Zaplatit, nebo hůř, myslet na to, že musím mít dostatek hotovosti. Udržovat kalendář. Nachystat tašku se vším, co budeme potřebovat, a nic nezapomenout. Obléknout dítě běhající po bytě. Přesvědčit ho, že teď už vážně potřebujeme odejít. Spěchat, nestíhat, dobíhat na poslední chvíli, ačkoli tentokrát jsem si udělala dvakrát tak dlouhou rezervu.
Z něčeho, co byla příjemná možnost někam vyrazit, se stalo něco, co jsem najednou neměla chuť absolvovat. Z věci, která mi ulehčovala vymýšlení programu, se stala další věc, která mi brala kapacitu. Ještě v posteli jsem ráno kontrolovala rezervaci na lekci a vyhodnocovala, jestli na to dneska mám, nebo se radši odhlásím a řeknu, že cvíčo dnes zrušili.
Jenže ani varianta zůstat doma nepřinesla tu tolik potřebnou úlevu. Program, který bych měla kroužkem vyřešený, jsem musela zajišťovat já. Aktivity, které pro kroužek chystá lektorka, ležely doma na mně. Pocit, že se něco málo děje, a možnost si dát během kroužku aspoň kafe, jsem vyměnila za úlevu v logistice, nikoli v hlavě.
A pak jsem otevřela Instagram.
Vypnout? Mazej vyrábět
Chtěla jsem na chvilku vypnout. Scrollovat obrázky podzimního pečení a halloweenské výzdoby. Algoritmus mi naservíroval seznam aktivit, které bych měla zprostředkovat svým dětem, aby o něco nepřišly. Podzimní tvoření, které letos s dětmi rozhodně nesmíme vynechat.
Místo odpočinku přišly výčitky.
Vyrobit zvířátka z ruliček od toaletního papíru. Sestavit postavičky z kaštanů, žaludů a listí. Upéct a nazdobit skořicové perníčky s podzimní tématikou. Jen pár položek z nekonečného seznamu činností a zážitků, které moje dítě potřebuje zažít. Abych mu zajistila podmínky pro optimální rozvoj. Abych s dítětem strávila čas hodnotně, nikoli jen tak běžně. Abych se mohla poplácat na rameni, že jsem udělala dost a jsem tedy dobrá máma.
Perfektní pečení perníčků
U perníčků jsem se zastavila. Z obrazovky se na mě usmívaly maminka a její malá dcera. Obě měly zástěru se vzorem dýní a stály u kuchyňské linky, holčička v učící věži. Na lince měly položenou mísu, pár kuchyňských nástrojů a plech z poloviny vyskládaný vykrájenými perníčky. Přejela jsem prstem na další obrázek, kde se na mě zase usmívaly ty dvě - tentokrát u stolu, před nimi dóza plná už upečených a nazdobených perníčků, obě jeden v ruce. Třetí záběr vyobrazoval zase kuchyňskou linku, tentokrát jen s plechem právě upečených perníčků. Všude bylo uklizeno a nazdobeno.
Popisek příspěvku mě oslovoval napřímo.
“Milá maminko, tohle letos rozhodně zkus. Skořicové perníčky vhodné pro děti - nejen jako svačinka, ale jako skvělá aktivita, která tě s dětmi napojí na sebe a pomůže vám strávit společný čas něčím, co dává smysl. Těsto jednoduše připraví i malé děti. A vykrajování perníčků je prostě skvělá zábava.”
V myšlenkách jsem se vrátila ke všem těm pokusům o společné vaření a pečení. Obvykle do toho jdu s nadějí, že to vážně bude zábava. Potrvá to možná déle, bude z toho trochu větší nepořádek, ale ta odměna ve formě hodnotně stráveného času za to určitě bude stát.
Kdybych žila optimální život
Jenže po hodině snahy stojím uprostřed kuchyně, všude kolem mě nepořádek, dítě s máslem i ve vlasech a já s nervy na pochodu. Jídlo napůl rozdělané a já se snažím nemyslet na to, že ho budu muset ještě další půlhodinu dodělávat. Dítě lomcuje s učící věží, rozpatlává máslo po lince a já v hlavě vypočítávám, jak dlouhý screen time ještě dneska unese. A přemýšlím, jestli je chyba v tom, že to s dětmi prostě neumím, nebo v tom, že moje trpělivost má své, křehké, hranice. Chtěla bych, aby mě to bavilo. Chtěla bych, aby výsledek vypadal jako na těch fotkách.
Znechuceně odkládám telefon. Viděla jsem věci, které mě dělat prostě nebaví. Taky věci, u nichž se nemůžu zbavit pocitu, že bych je dělat měla. Ale i věci, které by mě asi i bavily, kdybych na ně měla energii. Kdybych žila optimální život, v němž mám osm hodin spánku a děti ráno vstanou s úsměvy na tváři, nikoli s řevem. Kdybych žila život, kde nemusím každý den vařit, prát, vysávat drobky a utírat rozlitý čaj. Kdybych žila život, kde nenosím v hlavě nikdy nekončící seznam povinností, které jakmile odbavím, přibydou nové. Kdybych žila život, kde vyrábění nedoprovází pět cyklů řve-napojuju se-hledám příčinu-ta se nachází někde úplně jinde, než ve výrobě zvířátek-utěšuju-řve druhá-utěšuju-řve zase první a já už toho mám dost.
Proč mám pocit, že musím?
Kdy se z věcí, které nás mohly bavit, stala další povinnost?
Vracím se v mysli ke konverzaci s kamarádkou o kroužcích. K období, kdy jsme s dcerou pravidelně někam chodily a já v tom neviděla jen další úkol. K období, kdy cesta na hřiště ještě nebyla nudnou součástí každodenní rutiny, ale dobrodružství.
Chtěla bych to zpátky. Ale co přesně?
Tu energii chodit na kroužky a hřiště? Ochotu zkoušet zdobit ruličky? Nebo spíš dobu, kdy jsem neměla pocit, že musím pořád něco vymýšlet a podnikat, abych byla dobrá máma?
Nikdo mi přece neříká, že musím sestavovat zvířátka z kaštanů. A přesto mi každou chvíli proběhne hlavou, že bez těch věcí, které nechci s dětmi dělat, protože mě zkrátka a dobře nebaví, nejsem dost. Přitom jsou i aktivity, které by mě možná bavily, kdybych na ně měla víc energie a nemusela u toho myslet na deset dalších věcí.
Třeba mě to bude zase bavit
Chtěla bych zase chodit na hřiště tak, aby mě to bavilo. Bez kočárku plného věcí, které bychom mohli potřebovat. Beze strachu, že budu i dneska šestkrát po sobě plácat jednu a tu samou bábovku. Bez nákupního seznamu v hlavě, který musím někdy konečně překlikat do Rohlíku. Bez miminka, které potřebuje mou péči a já musím co chvíli říkat “Počkej” a “Klouzej se teď chvíli sama”.
Chtěla bych na to hřiště jít sama se starší dcerou. Protože teď je konečně ten čas, kdy už nemusím hlídat každý její krok. Kdy vyleze sama až úplně nahoru. Kdy s ní můžu i já jen tak pobíhat a skákat.
Naše sezóna teď není. Těším se, až nastane.
Jo, a zítra si upečeme skořicové šneky. Drž mi palce.
~ fin ~
Chceš číst dál?
Pokud tě text bavil, mrkni na další články na podobné téma ze série: Já a mateřství
A co příště?
V newsletteru Lamáková pod čarou sdílím osobní úvahy, střípky z každodenního života a nápady, které ti můžou trochu usnadnit ten tvůj.
Dává ti moje psaní smysl?
Pokud ti moje texty dělají společnost, přinášejí nový pohled nebo tě prostě jen na chvíli zastaví v běžném dni, můžeš mě podpořit symbolickou kávou. Samozřejmě dobrovolně.