Nikdy sama. Přesto osamělá.
O tom, jak jako máma trávím celé dny s lidmi, ale normální rozhovor je vzácnost.
O tom, že mateřství je plné zážitků, které nejdou sdílet.
O tom, jak se jako máma cítím tak potřebná a zároveň neviditelná.
Obyčejné momenty, které drží den pohromadě
Chvíle, kterých si často ani nevšimneme. Chvíle, které nejdou vyfotit a sdílet. Chvíle, které se nevejdou na Instagram, protože je nelze optimalizovat a přenést. Malé a přitom ty největší.
Ty, které drží naše běžné dny pohromadě.
Ty, které si chceme pamatovat i potom, co Instagram nebude.
Cestování s dětmi. Za odměnu, nebo za trest?
Jako mnoho věcí v životě, cestování se s příchodem dětí do rodiny kompletně změnilo. Místo dvou tašek jich potřebujeme šest, místo dvaceti kilometrů denně ujdeme sotva deset a většinu z nich tehdy, když dítě spí. Vrcholy vzdáváme už dopředu a někdy dopředu vzdáme celý výlet.
Dají se najít cesty k tomu, aby pozitivní zážitky převážily tu spoustu komplikací a cestování přinášelo i nám rodičům blaho? Je vůbec v našich možnostech užít si dovolenou s dětmi tak, jak jsme si užívali cestování jako bezdětní?
Přípravy na Vánoce s batoletem: představy vs. realita
Mé představy o přípravách Vánoc s dvouletým dítětem byly jasné. Obraz první: Batole s jiskrami v očích každý prosincový den až do příchodu Ježíška otevírá kapsičku látkového adventního kalendáře, kde s radostí nachází open-ended hračku. Obraz druhý: Batole v dětské zástěrce válí těsto na perníčky, které poté umně vykrojí a přendá na plech, načež je upečené samostatně zdobí rovnými linkami polevy. Obraz třetí: Batole v červených šatičkách zdobí stromeček, jeho úsměv se v žáru svíček odráží ve skleněných baňkách.
Vsadíme se, jestli takhle vypadala i realita?
Day in the life: Před dítětem a po dítěti
Než jsem se stala mámou, vedla jsem úplně obyčejný, pohodový život plný práce, koníčků a času tráveného s manželem. Porodem se moje dny obrátily vzhůru nohama. Moje, tedy naše dny jsou diametrálně odlišné, místo “já” jsme tu “my s dítětem”, volný čas “pro sebe” získal hodnotu vyšší zlata a každodenní stres má úplně jinou povahu. Jaké to je, prožít všedních 24 hodin s dvouletým batoletem? A jaké to bylo, když těch 24 hodin bylo skutečně mých?