Když se mi narodila první dcera, můj život se totálně převrátil. Místo v práci nebo na výletech jsem byla celé dny doma. Místo kolegů a přátel jsem konverzovala s pediatrem a maminkami stejně starých miminek. Místo běžeckých tréninků a nové kosmetiky jsem analyzovala bdělá okna a obsah plenky.

Najednou jsem si připadala, že nežiju svůj život, ale život někoho jiného. A že sama sebe jsem někde po cestě ztratila.

Ale dnes, s odstupem několika let, si říkám - nebylo to jinak?

Ještě před pár lety jsem mohla v pátek odpoledne zaklapnout počítač, zabalit si to nejnutnější a vyrazit. Kamkoli. Zapíchnout prst do mapy a jet. Žádné plány, žádný program, žádné chystání svačin, balení náhradního oblečení nebo koordinace bdělých oken.

Dnes je můj svět úplně jiný. Odehrává se v okruhu dvou kilometrů od domova, mezi hřištěm, obchodem a školkou.

Můj svět se s dětmi zmenšil. Z výletů o stovkách kilometrů jsou výlety o stovkách metrů. Z velkých věcí jsou věci malé.

Ale třeba je to ještě trochu jinak?

Čas pro sebe. Mateřské zaklínadlo, jehož se nám mámám nedostává. Něco, o čem slýcháváme, že nutně potřebujeme k životu a že má podobu víkendového wellness nebo aspoň odpoledne s kamarádkami u aperolu.

Nojo, jenže kde tolik času vzít?

Kdybych na takový čas pro sebe čekala jako na jedinou spásu, už jsem dávno v kazajce. Musela jsem na to jít jinak…

Skládání jednoho puzzle osmkrát za sebou. Čtení jedné knihy pořád dokola. Snídaně, hraní, oběd, hřiště, večeře. Dokola, každý den.

Nebudu lhát, většina aktivit s malými dětmi je pro mě nuda. To, co děti rozvíjí a dodává jim pocit bezpečí - opakování, rutina, hra - se pro mě rychle stává ubíjejícím. Myšlenky na útěk se mi v hlavě jen hromadí.

Je ale pár věcí, které s dětmi dělám fakt ráda. Některé zvládneme častěji, jiné výjimečně. Společné mají tyhle jmenovatele: rozbíjí rutinu a vrací mě k mému já.

S porodem se můj život převrátil vzhůru nohama a moje staré Já bylo odsunuto do pozadí novou rolí Mámy. Staré Já ale nezmizelo úplně - a s růstem dítěte se dere stále víc do popředí s tím, že i ono má svoje potřeby. Potřeby, které jsou v konfliktu s potřebami mateřskými. Dá se někdy smířit s tím, že jako máma mám pocit, že nikdy nejsem úplně správně? Že když dám přednost jednomu, zákonitě trpí to druhé? A je vůbec reálné se někdy vrátit ke svému starému Já?