Nikdy nedám dítěti jídlo z Mekáče, nenechám dítě koukat na televizi nejmíň do tří let, moje dítě se nikdy nebude v záchvatu válet na podlaze supermarketu. Zní vám to povědomě?

Než se nám narodí vlastní děti, máme nějaké své představy či ideály o tom, jak má vypadat rodičovství a výchova, co nikdy jako rodiče svému dítěti neřekneme a co naše dítě nikdy dělat nebude. Každý zasloužilý rodič ale ví, že tyhle představy jsou skutečně jen to - představy. A jakmile jsme porodem vrženi na horskou dráhu rodičovství, naše přesvědčení vezmou dříve či později za své…

S porodem se můj život převrátil vzhůru nohama a moje staré Já bylo odsunuto do pozadí novou rolí Mámy. Staré Já ale nezmizelo úplně - a s růstem dítěte se dere stále víc do popředí s tím, že i ono má svoje potřeby. Potřeby, které jsou v konfliktu s potřebami mateřskými. Dá se někdy smířit s tím, že jako máma mám pocit, že nikdy nejsem úplně správně? Že když dám přednost jednomu, zákonitě trpí to druhé? A je vůbec reálné se někdy vrátit ke svému starému Já?

Mé představy o přípravách Vánoc s dvouletým dítětem byly jasné. Obraz první: Batole s jiskrami v očích každý prosincový den až do příchodu Ježíška otevírá kapsičku látkového adventního kalendáře, kde s radostí nachází open-ended hračku. Obraz druhý: Batole v dětské zástěrce válí těsto na perníčky, které poté umně vykrojí a přendá na plech, načež je upečené samostatně zdobí rovnými linkami polevy. Obraz třetí: Batole v červených šatičkách zdobí stromeček, jeho úsměv se v žáru svíček odráží ve skleněných baňkách.

Vsadíme se, jestli takhle vypadala i realita?

Než jsem se stala mámou, vedla jsem úplně obyčejný, pohodový život plný práce, koníčků a času tráveného s manželem. Porodem se moje dny obrátily vzhůru nohama. Moje, tedy naše dny jsou diametrálně odlišné, místo “já” jsme tu “my s dítětem”, volný čas “pro sebe” získal hodnotu vyšší zlata a každodenní stres má úplně jinou povahu. Jaké to je, prožít všedních 24 hodin s dvouletým batoletem? A jaké to bylo, když těch 24 hodin bylo skutečně mých?